Češi nejsou národ bonzáků

Nevím, kde je hranice slušnosti, říká psycholog Jiří Šípek o údajném udavačském webu spojeném s elektronickou evidencí tržeb

LN Použil byste služeb takového webu, ať by se týkal čehokoli?

Zdravotní pojišťovny nabízejí lidem možnost nahlédnout do pacientské karty a zjistit z ní, co si na ně účtovali jejich ošetřující lékaři. Dovedu si představit, že bych se o něco takového zajímal, a pokud bych zjistil, že si na mne můj lékař „napsal“něco, co neměl, využil bych pod svým jménem službu, jež se mi nabízí, a touto cestou bych oznámil, že se mi položky v mé kartě pacienta nezdají, a že tedy prosím o jejich zrevidování.

LN Řekl jste, že byste to učinil pod svým jménem.

Nikdy bych to neudělal anonymně.

LN Měl byste špatný pocit, že jste to nešel řešit přímo se svým lékařem, i pokud byste to oznámil pod svým jménem?

Měl bych ohromně špatný pocit, že jsem mu to neřekl do očí. Ale teď jen fabuluji, nikdy jsem nic takového dosud neudělal. Jsem ale rád, že mám šanci to udě-

Loni začátkem prosince spustilo ministerstvo financí spolu s elektronickou evidencí tržeb (EET) webovou stránku, kde mohli zákazníci anonymně oznamovat, že jim v restauraci nebo v ubytovacím zařízení nebyla vydána účtenka.

Z oznamování se rychle stala populární zábava.

Přicházely stovky oznámení, jež finanční správa nedokázala ani prověřit.

Na začátku ledna se ministerstvo financí rozhodlo web vypnout.

lat, protože mi to dává instrument, jak se bránit případné nepravosti. Jako pacient chci mít svobodu se bránit, ale chci, aby měl současně šanci efektivně se bránit vůči mému obvinění i dotčený lékař.

LN U pacientské karty řeknu – já si myslím… Pak lékař ví, že jsem to byl já, a až pak se proti mně může bránit.

Máte pravdu. Jde o naprosto jiný konstrukt, než je ten spojený s webem k EET. Jenže ze společnosti, a to je katastrofální, obecně jednání ve stylu „já si myslím“mizí. A v tomto smyslu, a tady si jeden emoční soud neodpustím, šel i zmíněný web související s EET.

LN V roce 1975 přišlo české ministerstvo průmyslu s akcí Reflektor. Dospělo totiž k závěru, že v českém pohostinství se krádeže rozmohly natolik, že navrhlo, aby mladí svazáci chodili do restaurací a anonymně hlásili zjištěné nedostatky. Vidíte v tomto postupu analogii s webem k EET?

Nevidím. V tomto případě šlo o organizované denuncování. Ministerstvo od svazáků vyžadovalo podání informace, tady ministerstvo vytváří prostor pro podání informace. Neříkám, že analogie je úplně mimo, ale nejde o shodné případy.

Snažíte se mě dovést k tomu, abych poměrně přesně vytyčil hranici imaginární slušnosti, ale já si nejsem jistý tím, kde leží. Opravdu ne. I proti hostinskému

Můj hodnotový systém a vztah k demokratickému státu mi říkají, že může a že bych to měl řešit. Nemusí dostávat na zadek jen moje peněženka, ale i mnou vyznávané hodnoty. Bolí to podobně.

LN Berete si účtenky v obchodech?

Ne. Nechci je. Nechce se mi něco kontrolovat, mám jiné starosti. A také důvěřuji prodejci. Vy si berete účtenky?

LN Ne, protože mě to vůbec nezajímá.

Mě to v konečném důsledku asi také moc nezajímá, ale současně důvěru ve svého prodejce mám. A ještě jedna věc: kdybych si například účtenku za nějaký oběd někdy náhodou vzal, prostudoval si ji aměl pochybnost, vrátil bych se do restaurace a řešil věc nejprve s hostinským. Chtěl bych, aby mi nesrovnalost vysvětlil. Ale tady fantazíruji, v té situaci jsem nebyl a jako psycholog velmi dobře vím, jak výrazně se může lišit mé chování v reálu od toho, jak si představuji, že bych se v reálu opravdu zachoval. To jsou dvě absolutně odlišné záležitosti. A ještě jednu věc bych chtěl říct, byť je to malinko něco jiného, ale která mi velice vadí.