Tenkrát na blatech
Bilance čtvrtstoletí ochrany přírody v Česku aneb Co zákon uhájí a co nikoliv
Zní to jako příběh z jiné doby. A taky je. V neděli to bylo přesně pětadvacet let, kdy Česká národní rada schválila nový zákon o ochraně přírody a krajiny. A to většinou tak drtivou, jakou dnešní zákonodárci nepotkávají ani ve snu. Proti hlasovali všeho všudy tři poslanci – haló, ODS, pamatujete si?
Vlastně není čemu se divit. Máločeho si Češi a Češky na své zemi považují tolik jako přírody. Národní parky každý rok navštíví miliony lidí. Turistické cesty směřují bezmála do každé větší přírodní rezervace. A tam, kde většina zemí pěje o bitvách, královnách nebo národní slávě, my máme bory, lučiny a jara květ.
Co vyniká a uniká z naší konverzace o přírodě
Těsná většina senátorů v lednu navrhla proškrtat klauzule, kterými se řídí národní parky – a sněmovna má shodou náhod o jejich plánu hlasovat zítra, v úterý. Takže politický konsenzus z počátku devadesátých let očividně skončil. Nicméně vyděšená reakce naznačuje, že politický a společenský konsenzus nejsou možná totéž. Poslancům přišlo přes dvacet tisíc e-mailů, proti návrhu se s Hnutím Duha postavili vědci, Učená společnost nebo českobratrská církev evangelická.
Česko tvoří pouhopouhých 0,05295 procenta globální souše. Přesto se pyšní bohatým dědictvím: kousek jakoby grónské tundry v Krkonoších, na jihu Moravy vyhřáté a kvetoucí stepy, orchidejové louky v Bílých Karpatech nebo skalní města Českého Švýcarska. V naší přírodě mají domov rysi, orli nebo druhy stromů, o nichž skoro nikdo neslyšel, ale které se nevyskytují nikde jinde. Na celém světě roste jenom asi sto padesát jeřábů manětínských. Všechny na jediném kopci třicet kilometrů od Plzně.
Naše konverzace o přírodě v minulém čtvrtstoletí většinou rozebírala různé nápady, které jí chtěly odněkud vystrnadit. Kanalizovat dolní Labe, nebo rovnou postavit průplav Dunaj–Odra–Labe? Otevřít Šumavu novým developerským projektům? Proto jsme poněkud přehlédli, že právě ochrana nejkrásnějších míst v Česku patří k věcem, jež se vlastně docela daří.
Stát vyčlenil čtyři národní parky, jejichž jádrové zóny časem ponechá divoké přírodě a lidé tam budou chodit jenom na návštěvu. Postupně se tomu i blíží. Když u Znojma vznikal národní park Podyjí, dvě třetiny z výměry tamních lesů tvořily jehličnaté porosty nebo umělé akátiny. Dneska jich zbývá už jenom 20 procent. Správci parku je krůček po krůčku nahrazují původními duby a habry. Během dvou desetiletí je to slušný pokrok. V dechberoucím říčním kaňonu se obnovuje podivuhodný listnatý prales, jaký tu rostl v pravěku.
Skrznaskrz nudné, ale důležité jsou také instituce a procedury, které zákon vytvořil. Stát a kraje se kromě národních parků starají o šestadvacet chráněných krajinných oblastí a skoro 2600 menších rezervací nebo přírodních památek. Každá má svého správce a podrobný plán, podle ně- hož se o místní přírodu pečuje. Pro zvířata nebo rostliny, které se ocitnou před vymřením, vznikají speciální záchranné programy.
Lesy, vody, stráně
Ale česká příroda nejsou jenom charismatické šelmy, vzácná flóra nebo ostrůvky divočiny v přírodních rezervacích. Patří do ní také náš každodenní domov. Fádní ptáci na krmítku nebo kvetoucí stráň nad vesnicí, všechny ty prachobyčejné bory a lučiny. A právě tady se v posledním čtvrtstoletí moc nepodařilo.
Naši polní krajinu obývá asi o třetinu méně ptactva než v roce 1982 – ve vrcholné éře velkovýroby. Mizejí hlavně běžní skřivani, vrabci nebo čejky. Česko také vede evropský žebříček v počtu vyhynulých denních motýlů. Na červeném seznamu fauny, které hrozí stejný osud, je neuvěřitelných 44 procent tuzemských druhů včel nebo čmeláků.
Zákon z roku 1992 trochu pomohl. Posílil hájení starých stromů a pod elementární ochranu dal i některé jiné zelené prvky; potvrdil také tradiční právo svobodně chodit krajinou. Umožnil místním starat se o své okolí a připomínkovat stavby, které jim mají vyrůst za humny. Nemohl však nic udělat s hlavní příčinou, proč kolem nás ubývá přírody. Hubí ji hlavně intenzifikace zemědělství, a to hned nadvakrát. Lány opět dostávají větší a větší dávky agrochemikálií. Mezitím zanikají rozličná místa, o která se už nevyplatí pečovat – staré sady nebo kopretinové louky, mateřídouškové stráně, kamenné zídky a úvozy plné kvítí. Postupně je buď rozorají na pole, nebo zarůstají křovím, až splynou s lesem. Venkovská krajina chudne, stává se monotónnější a mizí z ní život.
S tím žádný zákon nejspíš nepomůže. Stát sice financuje sympatické projekty, které tu a tam pomůžou. Na plošnou proměnu však nestačí. Chceme-li vrátit zeleň do polí, lépe v ní zadržovat vodu a pečovat o úrodnou půdu, bude to spíš úkol pro ministra zemědělství než pro šéfa životního prostředí.