Po. Při. Před

Právo dítěte je přednější tužbám rodičů

Míváme tendenci řešit zásadní otázky jako vládu s komunisty, zdanění bank či evidenci tržeb. Témata, jichž je plná televize i noviny, ale často ovlivňují náš život mnohem méně než predátorské exekuce, oligopolní části trhu či třeba… rozvodová praxe. Rozpadá se zhruba polovina všech manželství (45–50 procent), přičemž málokdo si myslí, že by u nesezdaných párů byla situace lepší. Teď to klíčové číslo: skoro ve dvou třetinách rozvodů jsou oběťmi nezletilé děti. A o ty nám jde, protože ty zatím zdejší právo a praxe chrání mnohem méně, než by bylo třeba. Protože konflikt mezi rodiči odskáče vždy právě dítě.

Pokusy se zaváděním cochemského modelu (dle německého kraje Cochem Falz, kde s hledáním „nejmenší újmy“před čtvrtstoletím začali) ukazují, že i u nás se špatné časy začínají měnit. V mnoha státech je svoboda rozvádějících se značně limitována, právě s ohledem na práva dětí, které chtějí mít maminku i tatínka. Náš právní řád se sice o nejlepším zájmu dítěte místy zmiňuje, ale praxe je bohužel výrazně jiná.

A tím se pomalu dostáváme k pointě: je výtečné, když se rodiče ještě před rozvodem naučí spolu mluvit a plánovat co nejmenší újmu v období po rozpadu rodiny. Časem třeba začneme přemýšlet i nad tím, aby děti trpěly co nejméně při rozkladu partnerství. A úplně nejlepší by bylo, kdyby rodiče, kteří si jdou vzájemně na nervy, jednali s nějakým mediátorem ještě před definitivním krachem.

Třeba by zjistili, že pro malé dítě je ukončení „nesnesitelného vztahu“mnohem větším utrpením než pro nešťastné rodiče zůstávání v něm. Jak říkají psychologové: aspoň do doby, než dítě nafasuje občanku. Petr Kamberský