Podpora literatury po česku
Problematicky vzniklé České literární centrum má dobrého šéfa a zmatené zadání. Podvýživa naší literatury je však chroničtější
Od 1. ledna oficiálně funguje České literární centrum. Nejvíc pozornosti zatím vyvolalo ještě předtím, než vůbec vzniklo. Z důvodů geografických (centrum sídlí v Praze) i obsahových se zpochybňovalo jeho začlenění pod brněnskou Moravskou zemskou knihovnu. Uvažovalo se o tom, proč ho ministerstvo kultury po dlouholetém váhání zničehonic zakládá tak chvatně. A probíraly se nejrůznější okolnosti jeho vzniku.
Založení centra nejostřeji kritizovala spisovatelka Petra Hůlová v Echu 24: označila ho za „naprostý průšvih“a „nezřízený tunel hrstky konkrétních úředníků“, kteří si podle ní pokoutně přisvojili iniciativu „zástupců literární obce: největšího knižního veletrhu Svět knihy, nejprestižnější literární ceny Magnesia Litera, Institutu umění, Svazu knihkupců a nakladatelů a Asociace spisovatelů“. Přiblížit k vyspělým evropským literaturám práci s celou řadou institucí i jednotlivců: s veřejnými knihovnami, literárními agenturami, českými univerzitními bohemistickými pracovišti a Českými centry či se zahraničními nakladateli, novináři, lektory, překladateli, literárními centry a domy.
Věnovat náležité úsilí takovéto mnohostranné koordinaci je určitě namístě. Není ale vůbec jasné, jak to všechno má účinně zvládnout jeden vedoucí, jeden produkční a jeden grafik na poloviční úvazek (poslední zaměstnanec má být ekonom/personalista).
A to ještě zdaleka nejsme u konce; centrum slibuje, že kromě „propojování“a „navazování kontaktů“bude i samo organizovat snad všechny typy akcí, které v oblasti živé literatury vůbec organizovat lze. Tedy: českou účast na zahraničních knižních veletrzích, rezidenční pobyty českých autorů v zahraničí a zahraničních v Česku, autorská čtení, literární semináře, kolokvia, konference a výstavy, vzdělávací kurzy a provoz internetového portálu o českém literárním dění. A – patrně v pauzách mezi tím vším – bude kdosi, nejspíš „organizátor/ka národních aktivit/propagace“, muset navíc plnit i „roli informačního a kulturního centra pro odbornou a profesní veřejnost“.
Některé z těchto aktivit se navíc už rozvíjejí jinde. Například rezidenční pobyty a internetový Portál české literatury dosud spadaly pod Institut umění. Nikdo zatím neobjasnil, nakolik se nově přesunou pod České literární centrum
Dostupných informací o Českém literárním centru je sice zatím poskrovnu, nicméně naznačují neveselou předběžnou bilanci: buď ministerstvo kultury v nejbližší době vypíše řadu dalších výběrových řízení (zaměstnanců centra má podle ministerstva už letos být „až osm“), nebo většina slibovaných aktivit zůstane nadlouho, ne-li navždy jen na papíře, respektive na nepěkném webu centra.
Literatura penězi a politiky nepokropená
Literatura není jen psaní a zveřejňování psaného, ale také setkávání autorů, nakladatelů, odborníků, překladatelů a čtenářů. Jenže zatímco každý chápe, že natočení filmu nebo provoz divadla stojí peníze, zjevně panuje přesvědče- ní, že něco napsat nebo veřejně přečíst si může každý zadarmo. Veřejná podpora živé literatury proto bývá nevelká, nesystematická a ovlivněná nejrůznějšími stereotypy.
Ilustrativní příklad poskytlo nedávné rozdělování pražských kulturních grantů. Michal Švec, předseda spolku Skandinávský dům, se v otevřeném dopise pozastavil nad tím, že na podporu živé literatury šel jen mizivý zlomek rozdělených prostředků (2 200 000 z více než 130 milionů korun), že většinu této částky spolkla jediná akce, Festival spisovatelů (přitom samotná grantová komise vyslovila pochybnosti o úrovni festivalu i transparentnosti jeho financování) a že vývody grantové komise ohledně toho, které literární akce jsou „komerční“či „marketingové“a měly by si na sebe vydělat samy, jsou značně nahodilé.
Kdekdo dnes v Česku dramaticky troubí k obraně národních hodnot. Jednou z jejich nositelek je bezpochyby literatura. Vždyť spisovatelky a spisovatelé zásadně přispěli ke zformování moderního českého národa, hráli podstatnou roli ve všech rozhodujících
Od žádného z vlastenčících politiků jsme se zatím přesvědčivé iniciativy ve prospěch české literatury nedočkali
okamžicích novodobých českých dějin, na tisíc způsobů rozvíjejí výrazové možnosti češtiny a jejich díla mohou tvořit významnou součást kulturního exportu Česka. Ovšem od žádného z vlastenčících politiků jsme se zatím přesvědčivé iniciativy ve prospěch české literatury nedočkali.
Ale kdo ví, třeba se jednou dostaneme tam, kde řada jiných zemí včetně Slovenska je už dávno – a podporu české literatury nebude mít na starosti jen malá sekce Institutu umění nebo Moravské zemské knihovny, ale samostatná, sebevědomá a dostatečně financovaná instituce.