Kdy platí dědeček výživné za otce

ní vymáhání je nemožné. V takovém případě má soud sám z úřední povinnosti zahájit řízení také proti prarodičům a dalším příbuzným. Ti ovšem nemají odpovědnost solidární (dědeček neplní za tatínka), ale parciální, tedy všechny povinné osoby plní v poměru, který odpovídá jejich výdělkovým možnostem a schopnostem.

Naopak je-li otec ve výkonu trestu zaměstnán, není důvodu, aby bylo výživné stanoveno prarodičům, zejména byl-li odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy. Podobně neodůvodňuje vyšší životní úroveň prarodičů požadavek dítěte na výživné vůči nim. Zásadu shodné životní úrovně totiž zákon výslovně váže jen na vztahy mezi rodiči a dětmi.

Kdysi tatínek vydělával více, ale situace se změnila. Dnes obchody nejdou, tatínek změnil práci a jeho výdělek klesl či dokonce je dnes veden na úřadu práce. Podle názoru Nejvyššího soudu se při určení výše potenciálního příjmu nedá vycházet z vyššího příjmu, kterého povinný dříve dosahoval, ale zmožného reálného příjmu, kterého by mohl dosahovat se zohledněním současného fyzic- kého stavu, nadání, vzdělání, pracovních zkušeností, ale také nabídky a poptávky na rozumně regionálně určeném trhu práce. Podobně pokud v řízení nebude zjištěn důvod rozvázání pracovního poměru dohodou, nelze bez dalších důkazů dovodit, že se povinný rodič bez vážného důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání.

Další oblastí, na kterou se Nejvyšší soud ve svém stanovisku zaměřil, jsou povinné osoby podnikající, respektive ty, které mají příjem z jiné činnosti než ze závis- lého pracovního poměru. Jde o rodiče, u nichž se při posuzování jejich vyživovací povinnosti vychází především z daňového přiznání, z peněžního deníku, z předložených faktur a z účetních dokladů k posouzení druhu jednotlivých výdajů a toho, zda se jedná o náklady nutné pro dosažení a udržení příjmu, nebo k výši odměn vyplácených podnikateli pro osobní potřebu.

Skutečná životní úroveň

Někdy ale, říká Nejvyšší soud, posouzení uvedených kritérií nepostačuje k přesvědčivému odůvodnění závěru o skutečné výši příjmu. Jde o případy, kdy je celková životní úroveň povinného rodiče v rozporu s jím tvrzeným závěrem o nemajetnosti, například když jeho daňové přiznání vykazuje účetní ztrátu nebo jeho příjmy a výdaje jsou vyrovnané.

Závěr Nejvyššího soudu je pak jednoznačný: pokud výdaje rodiče (leasing auta, hypotéka či nájem a služby v bytě) přesahují výši příjmů z jeho podnikání, lze mít za to, že ve skutečnosti povinný rodič dosahuje vyšších příjmů, než jaké v daňovém přiznání uve- dl. V takových případech soudy nemají hodnotit pouze evidenční údaje o hospodaření, ale celkovou životní úroveň rodiče, na níž se děti mají právo podílet.

Koneckonců vyživovací povinnost je přednostní pohledávkou, proto před ní nelze upřednostnit jiné výdaje povinného, ale je třeba přihlížet k celkové hodnotě jeho movitého i nemovitého majetku, jakož i k jeho životní úrovni. Podobný závěr již dříve dovodil i Ústavní soud.

Dlouho očekávané stanovisko Nejvyššího soudu je rozumným shrnutím zásad, k nimž už mezitím dospěla rozhodovací praxe obecných soudů. Spravedlivě vyvažuje práva a nároky oprávněného (dítěte a rodiče, jenž o ně pečuje) a povinné strany.

Drobným kazem na kráse je jen otázka úroků. Nejvyšší soud totiž tvrdí, že výživné na dítě je osobnostním rodinněprávním institutem, proto k němu nelze přiznat úroky za dobu minulou. Naštěstí byla vmezidobí přijata dlouho očekávaná novela občanského zákoníku, která s účinností od 1. března 2017 nárok na úroky za dlužné výživné naopak zavádí.

Nejvyšší soud vyjasnil, za jakých podmínek může být vyživovací povinnost přenesena na prarodiče dítěte. Dotkne se to jen případů, kdy rodič platit výživné objektivně nemůže. Pokud výdaje rodiče evidentně přesahují vykazované příjmy v daňovém přiznání, soudy musí brát v potaz celkovou životní úroveň rodiče