Tvoření slov
Slova odvozená a složená, předpona, kořen, přípona, koncovka
Podané, nebo poddaní? Záleží, jestli mluvíme o rukou, nebo o lidech „patřících“feudálovi. O tom, jak se některá slova píší a jak se to projeví v gramatické správnosti, rozhoduje mnohdy právě to, jak jsou utvořena a z jakých částí se skládají.
Jak čeština tvoří nová slova
V češtině se nová slova tvoří třemi způsoby: odvozováním, skládáním a zkracováním. Na počátku stojí vždy základové slovo; v některých případech jich může být i více. Při zkracování, ve snaze být jazykově úsporný, dochází k vytváření zkratek ( EU, ČR, str.) či zkratkových slov ( Sazka – sázková kancelář), v průběhu skládání dáváme dohromady dvě a více základových slov ( vodovod – vést vodu).
V češtině je však nejfrekventovanějším způsobem odvozování, které funguje většinou tak, že ke kořenu základového slova přidáváme předpony, přípony či koncovky. Ale pěkně popořadě. Základové slovo je nejbližší slovo, z něhož vzniklo slovo nové ( naučený – naučit; chybně: učit).
Z čeho se slovo skládá
Slovo nemá vždy stejné části, ale mohou se objevit: předpony, přípony a koncovka. To, co najdeme vždy, je kořen, tedy základní část slova společná všem slovům příbuzným. A s jejich využitím kořen najdeme nejspolehlivěji: učit – naučit – vyučený = UČ.
Pokud budeme považovat kořen slova za střed, pak vše, co se od něj nachází vlevo, jsou předpony, a to, co napravo, je příponová část, kterou tvoří přípona a může obsahovat i koncovku. Určit předponu nebývá problém (pokud dokážete určit kořen); v češtině to může být např. do-, na-, nad-, od-, pod-, před-, roz-, s-, u-, vy-, za- aj.
Přípony a koncovky už dokážou „pozlobit“více. Příponou rozumíme tu část slova, která mění význam slova a někdy umí změnit i slovní druh. To, co neumí, je vytvořit tvar téhož slova – od toho máme právě koncovky. Takže trochu prakticky k příponám: uč-it x uč-itel (příponová část -itel), kon- ík x kon- íček, klouz- at, kluz-iště, lín-ý x len-ost atd. A ke koncovkám: len-ost x len-ost-i (kořen, přípona, koncovka), žen-a x žen-ě, pracoval x pracoval-a, mlad-ý x mlad-á aj.
Když jste se naučili oddělit koncovku, měli byste se seznámit ještě s jedním pojmem, a tím je kmen slova. To je taková část, která zůstane, když ze slova oddělíme pouze koncovku. Kmen může a nemusí být totožný s kořenem (př. pán-a: kořen – pán, kmen – pán, koncovka a; uči-t: kořen – uč, kmen – uči, koncovka t).
Pamatujte!
Slovo odvozené má jeden kořen, slovo složenémá kořeny minimálně dva. A aby to nebylo tak jednoduché, od slova složeného můžeme nadále odvozovat. I v kořenu slova může docházet ke změnám, to je naprosto v pořádku a dost časté ( psaní – písanka = kořen je PS). Pozor u koncovek vzorů podstatných jmen rodu mužského: pán x pán-a (v prvním pádu ne že koncovka není, říká se jí nulová). Čeština má u infinitivu slovesa koncovku -t (staré infinitivy končily na -ti). Není pravda, že koncovka musí být vždy jedno písmeno – rozhoduje to, co se mění při skloňování/časování ( pán-0 x pán-a x pán-ovi).