Fúze pražských operních domů byla nutná
JOSEF HERMAN
Glosa o „poprasku“kolem Poprasku v opeře (Neplánovaný poprask, LN 17. 2.) by nestála za pozornost, kdyby ji Jana Machalická zjevně nepsala jen kvůli polovině poslední věty: „... přece jen se nelze zbavit myšlenky, že současný operní moloch, který požírá stále víc peněz a z jehož uměleckých výsledků nikdo nepadá na kolena, vznikl na základě materiálu, který pro ministerstvo kultury vypracoval právě Josef Herman.“
Tedy v úplné stručnosti, jakkoli je spojení či nespojení dvou pražských oper, na které Machalická naráží, komplikované. Napsal jsem (spolu s Luď- kem Golatem a Lenkou Šaldovou) pro ministerstvo kultury ideovou studii Koncepční model operního divadla v Praze (2010), v níž jsme se snažili upozornit na možnosti uspořádání pražských oper, a to na základě historických zkušeností a způsobů řízení a financování používaných především v německém operním světě.
Bez dotací to nešlo
Vyvolala prudkou, až nechutnou reakci těch, kteří stáli v roce 1992 u vzniku Státní opery a kolem roku 2010 odmítali přiznat, že její koncept „samostatnosti“bez státních dotací je nereálný, jakkoli byl lákavý a zprvu i úspěšný. Milan Uhde si opakovaně sypal hlavu popelem, že mu jako ministr kultury v roce 1992 uvěřil. Mezi zakladatele Státní opery patřila také nyní operní kritička Helena Havlíková, proto, odhaduji, patřily Lidové noviny i Jana Machalická ke kritikům studie. Což o to, výslovně jsme jako její autoři usilovali vyvolat odbornou diskusi o konkrétním řešení a nepovažovali jsme náš text za jednoduchý návod k řešení. Jenže oponenti s ničím reálně použitelným nepřišli.
V koncepci jsme upozornili mimo jiné na to, že pokud jsou v metropoli dva (i tři) operní domy, má každý svůj vyhraněný profil a svůj zdroj financí (třeba vMnichově). Jestliže je zdroj financí jeden, pak se z něho operní domy dotují prostřednictvím jedné účetní adresy, nejčastěji formou řekněme holdingu, který zákonitě koordinuje i uměleckou činnost svých částí, tedy souborů a domů (např. v Berlíně, Vídni či Štýrském Hradci). Třeba v Berlíně nyní řeší problém s tím, že tamější Státní opera hodlá uvést nové nastudování Wagnerova Prstenu Nibelungova, jenže to si už dříve „zamluvi- la“Německá opera a zdvojování dramaturgie se běžně nepřipouští. Přímo pod Národní operu v Paříži spadají Opéra Bastille i Palais Garnier.
Debata je otevřená
K opětovné fúzi pražských oper však nedošlo koncepčně, natož podle nějakého mého návodu. Krachující Státní operu prostě ministerstvo muselo uklidit pod rozpočet Národního divadla, což bylo v dané chvíli nejsnazší a možná jediné rychlé a bez velkého skandálu proveditelné řešení. Druhým reálným a diskutovaným řešením bylo soubor rozpustit a budovu využít jako otevřený prostor (hostování, nájmy, stagiony), třetím pak budovu bez souboru předat městu Praze, které do ní hodlalo přemístit tehdy ještě existující soubor z Hudebního divadla Karlín a karlínskou budovu pronajímat. Praha nikdy nenabídla, že bude provozovat, tedy financovat, městskou operu se stálým souborem.
Jana Machalická buď věci neví, nebo je nechápe či nechce chápat. Nevím a je mi to jedno. Nespravedlivá je i vůči Národnímu divadlu, které samozřejmě je ve srovnání se zahraničními operními domy podfinancované. Jeho vedení se nedá upřít snaha „molocha“uspořádat tak, jak je v Evropě zvykem. Souvisejí s tím další, komplikovanější problémy: větší operní soubory mají své vlastní působiště spolu s baletem, kdežto v budovách Národního či Stavovského divadla se stále hraje směska produkčním způsobem z doby národního obrození. Jenže jak to v pražských podmínkách řešit?
Stále je to všechno k debatě. Že to však nijak nesouvisí s mými výhradami vůči estetice posledních inscenací, především Poprasku v opeře, je snad zřejmé.