Mňága, její velký klad i past
Kapela letos slaví třicáté narozeniny. Výroční turné plánuje na letošní podzim a oslavy vyvrcholí 12. prosince v pražském Foru Karlín velkým koncertem s řadou hostů. Tomu všemu ovšem budou předcházet letní festivaly, které tradičně parta frontmana Petra Fialy pilně obráží, nejaktuálněji jarní turné s dvěma desítkami zastávek v Česku i na Slovensku. Právě zde by měla Mňága a Žďorp představit naživo repertoár z nového alba. Jisté ovšem je, stejně jako v souvislosti s několika minulými alby, že fanoušci stejně budou nejvíc čekat a vytleskávat ty nejstarší písničky, pocházející z první dekády existence.
Mňága a Žďorp, potažmo její leader, mají totiž jedno štěstí a smůlu zároveň. Už na svém úplném začátku si svou ojedinělostí nastavili velmi vysoko laťku textovou i hudební a s písněmi z prvních dvou až tří alb se od té doby veškerá jejich nová tvorba porovnává.
Samozřejmě, dnešní možnosti jsou nesrovnatelné. Pokud máme příležitost si po sobě poslechnout debut kapely Made in Valmez (který mimochodem ještě letos vyjde díky mimořádně úspěšnému crowdfundingu v reedici na vinylovém elpíčku) z roku 1991 a aktuální album, natočené v pro- dukci velezkušeného Milana Cimfeho v jednom z nejlepších českých studií Sono, slyšíme rozdíl nejen technický, ale také hráčský (ze sestavy z debutu je kromě Fialy v kapele už jen kytarista Martin Knor), aranžérský, prostě obecně muzikantský.
Ale v těch nejzákladnějších oblastech, v tom, čemu se říká rockové písničkářství, vlastně žádná výraznější změna nenastala. Témata textů jsou sice nadčasovější a dospělejší, padesátník Fiala samozřejmě neřeší víceméně postpubertální problémy (které ale v jeho skeptickém podání byly neodolatelné a ve starých písničkách vlastně fungují dodnes) a hudební složka je členitější, obojí má ale i nadále tak typické rysy, že Fialův rukopis patří k nejsnáze poznatelným už po několika tónech. Což je samozřejmě velký klad. Ale také trochu past.
Ježíš na bumerangu
Když posluchač vloží do přehrávače nové album, ozve se otvírák V cíli. Okamžitě zazní povědomé a samozřejmě do značné míry vítané postupy – po třicetileté kapele nemůže nikdo chtít, aby radikálně měnila styl. Jenže nastává srovnání a z něj skladba vychází v tom množství, které má Mňága a Žďorp za sebou, jako spíše méně výrazná. Což platí i pro následující píseň Apoštol chaosu a zmatku.
V té chvíli se posluchači vyplatí soustředit se spíše na detaily a pak na těch pár písní, které z ladění alba i celého mňágovského repertoáru něčím vybočují.
Zatímco angažmá písničkářky Nikoly Muchy a trojice z Monkey Business Matěje Rupperta, Terezy Černochové a Romana Holého je spíše kosmetického rázu a stejně by posloužili i úplně „no name“vokalisté, hodně nenápadné práce udělal ve studiu multiinstrumentální host Fanda Holý. Je známý z pražské alternativní scény a specializovaný na (americké)
Novým albem Třínohý pes rozšiřuje skupina Mňága a Žďorp svoji diskografii o další z větší části typický kousek. Nic víc. Ale také nic méně. Za takový vlastní průměr s originálním výrazem by se mnozí upsali ďáblu.
lidové nástroje autoharfu, banjo nebo housle. Všude, kde jeho nástroje zazní, posluchač zpozorní.
Zajímavé jsou jako celek písně tvrdší, než jaké u téhle kapely známe, tedy Znali se sotva hodinu s hustým rockovým soundem, šedesátkový bigbít Na krku mám závaží pár s hammondkami a „prokváknutou“kytarou, závěrečná irská Co bude pak, ke které výborně sedí i text v duchu hesla carpe diem, a hudebně, zejména aranžérsky vůbec nejlepší, mimořádně vrstevnatá Architekti vlastní zkázy.
Textařsky se Fialovi tradičně daří lehce nahozené a tak trochu bezvýchodné miniatury, v tomto smyslu je perlou alba píseň Na kolo nasedá. A pak také osobněji laděná, ale stejně silná Odpolední. S nejvtipnějšími verši alba: „Ježíš se nemůže vrátit / To by ho museli přitlouct na bumerang.“
Mňága a Žďorp: Třínohý pes