Sladká Francie pořád přitahuje
Nedělní koncert PKF – Prague Philharmonia by podle jmen na plakátu nikoho nepřilákal. Neznámé jméno dirigenta a klarinetisty Paula Meyera i méně uváděná díla na programu tak poslouchalo především abonentní publikum – které ale mohlo ocenit jeden z mimořádně povedených koncertů.
Zazněly dvě suity Gabriela Faurého, subtilní a svým duchem protikladná díla: lyrická suita Pelléas et Mélissande a lehce komediální suita Masques et bergamasques. Obě skladby dostaly potřebnou intonační čistotu a jemnost, mají svůj charakteristický pozdně romantický styl. Jakýmsi opožděným romantikem je také Max Bruch, jehož houslový koncert podbarvený jistou temnou vášnivostí patří k nejhranějším dílům světového repertoáru. Na koncertě ovšem zazněl méně hraný Koncert pro violu, klarinet a orchestr e moll, ve kterém dirigent Paul Meyer sám hrál výborně na klarinet a spoluúčinkoval skvělý violista orchestru Stanislav Svoboda. Toto Bruchovo dílo je sice právem méně slavné, ale osobitého melodického půvabu je v něm pořád dost. Celý koncert uzavřela svižná Sinfonietta Francise Poulenka, charakteristické virtuózní dílo autora prvé poloviny dvacátého století, vtipné a neoklasické.
Byl to noblesní francouzský koncert, kterým PKF navázala na své nejlepší tradice spolupráce s Michelem Swierczewským. Pozvání Paula Meyera, který už byl hostem ve všech slavných sálech, je samozřejmě dobrou vizitkou současného francouzského šéfa Emmanuela Villauma.
Při programu se dalo také přemýšlet o romantické tradici, která zdaleka není něčím antikvárním. Romantismus vždy zůstane jedním z kořenů hudebního umění, stejně jako jsou lidské city součástí lidského bytí. Musí se s nimi ovšem umět pracovat, a to dnes zdaleka nedokáže každý.
Gabriel Fauré, Francis Poulenc, Max Bruch