Za muzeum komunismu

Nezisková organizace Post Bellum minulý týden prezentovala plán otevřít za necelé tři roky v centru Prahy Institut Paměti národa. Mělo by jít o „expozici, která by poutavě a s využitím nových technologií představovala vlastní zkušenost s totalitními režimy 20. století“. Inspirací pro Post Bellum jsou izraelský Jad Vašem nebo německý památník Topographie des Terrors. Stavba by měla stát na pražské Letné. Ve zveřejněném realizačním týmu najdeme architekty, muzejníky, historiky, pamětníky, odborníky na vzdělání, projektové manažery i podnikatele.

Informace proletěla médii takřka bez povšimnutí, což se dá vysvětlit i tím, že vypadá dost fantasticky. Postavit na Letné novou budovu za necelé tři roky? Když ještě nemáme ani projekt, ani peníze? To by šlo možná v Šanghaji, ale ne v centru Prahy. Pokud by Post Bellum přišlo s lhůtou deset let, dalo by se mluvit o reálné vizi.

Také inspirace centrem Jad Vašem zní dost nepřípadně. Jde o obrovskou instituci, jejíž provozní rozpočet byl v roce 2015 v přepočtu asi 1,3 miliardy korun. Kde na to chce Post Bellum vzít? Zatímco Jad Vašem je památníkem holokaustu a Topographie des Terrors represe nacistického režimu, Institut Paměti národa již svým názvem naznačuje, že má širší ambice. „Vlastní zkušenost s totalitními režimy“je poněkud mlhavé určení, ale evidentně necílí pouze na represi. A dá se vůbec „vlastní zkušenost“s nacistickou okupací sloučit se zkušeností se čtyřiceti lety komunistické diktatury? Svorník v podobě floskule „totalitní režimy 20. století“je málo nosný, pro označení velké části dějin v letech 1948–1989 nevhodný a vědeckým zkoumáním minulosti opuštěný.

Post Bellum evidentně honí příliš mnoho zajíců. Muzeum komunistické represe jistě potřebujeme, ale proč by se mělo slučovat s muzeem represe nacistické, které má u nás celou řadu expozic a míst vzpomínání (Terezín, Lidice, Lety, Kobyliská střelnice, pankrácká sekerárna atd.)? Argument, že Post Bellum pořizuje a sbírá vzpomínky lidí, z nichž mnozí byli postiženi oběma systémy, je sice relevantní, ale muzeální instituce tohoto typu by nikdy neměla absolutizovat osobní vzpomínky jako hlavní pramen pro poznání minulosti.

Také není jasné, jak by se dala spojit nová budova s prostory pod bývalým Stalinovým pomníkem (které představují silný zážitek právě v současném stavu). Pokud budeme hledat „autentické místo“, pak existují minimálně dvě, v nichž by se muzeum komunistické represe dalo vybudovat: věznice v Uherském Hradišti a brněnský Cejl. Pokud chceme novou budovu, pak stavět ji v srdci pražské památkové zóny je zbytečná komplikace – viz tristní příběh blobu, který na dvacet let zbrzdil výstavbu nové Národní knihovny.

Pochyby nad záměry Post Bella nicméně nijak nezpochybňují fakt, že muzeum komunistické represe opravdu potřebujeme už proto, že většina dnešních Čechů tehdejší dobu buď nezažila, anebo úspěšně vytěsnila z paměti.

Postavit na Letné novou budovu za necelé tři roky? Když ještě nemáme ani projekt, ani peníze? To by šlo možná v Šanghaji, ale ne v centru Prahy. Pokud by Post Bellum přišlo se lhůtou deset let, dalo by se mluvit o reálné vizi.