Regulaci nájmů znala už první republika

Složenka s částkou, kterou má podle rozhodnutí štrasburského soudu zaplatit Česká republika jako odškodnění majitelům domů, by měla být podle názoru Petra Kamberského (Ať platí kapitalista; LN 15. 2.) doručena na tři adresy: Václavu Klausovi, Pavlu Rychetskému a Stanislavu Křečkovi. Neboť, podle Kamberského, právě tito tři zavinili, že „platíme za politický šlendrián“. Zajímavý názor, žel nikterak ojedinělý…

Než se jej pokusíme vyvrátit, podívejme se, jak to vypadalo v době, kdy tady vládli jiní kapitalisté. Dne 13. ledna 1932 vyslovuje Nejvyšší soud Čes- koslovenské republiky tento právní pohled: „Ustálil se názor založený na hospodářských a statistických zkušenostech, že nájemné jest z hospodářského hlediska tísnivé, musel-li by nájemník na ně vynaložit pětinu (dvacet procent) rodinného rozpočtu, neboť tím se porušuje rovnováha v uspokojování ostatních nutných životních potřeb, a to nejen hmotných, ale i sociálních a kulturních.“

Trochu jiný kapitalismus

V jiném rozsudku již dříve tento soud vyslovil: „... je-li nájemní byt v cizím domě, musí být nájemné nejvýše tak vysoké, aby je nájemník mohl platit vzhledem ke svým důchodům bez újmy uspokojování ostatních nutných potřeb (a to i kulturních) podle svého společenského postavení.“Zdá se vám to jako z jiného světa? Asi není kapitalismus jako kapitalismus…

Je to totiž všechno jinak. Regulace nájemného, kdy výše nájemného byla stanovena zákonem přesnou částkou nebo alespoň procentem, o které je možné nájemné zvyšovat, trvala v této republice plných devadesát pět let! Od vydání nařízení ministerstev sociálních věcí a spravedlnosti ze 17. prosince 1918 o nájemném (č. 83/18 Sb.) až do 1. ledna 2014, kdy začal platit zákon č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník), o výši nájemného vždy (s jedinou výjimkou) rozhodoval právní předpis, a nikoliv majitel domu. Nyní onen štrasburský soud sice přiznal odškodnění majitelům domů, avšak jen za roky 2002 až 2006. Copak se to stalo mezi těmito léty, že právě za tuto dobu, a nikoliv za léta předcházející a následující, se ve Štrasburku rozhodli k tak podivnému kroku?

Odpověď je jednoduchá, ale málokdo ji bude chtít slyšet. V této době totiž nastala ona již zmíněná výjimka: V té době neexistoval žádný právní předpis, podle kterého by bylo možné nájemné stanovit, natož zvyšovat!

Podle neexistujícího předpisu

A proč takový předpis neexistoval? Protože ho zrušil tehdejší ústavní soud. Svým nálezem č. 231/200 totiž zrušil k 31. prosinci 2001 vyhlášku č. 176/93 Sb., podle které se nájemné každoročně pravidelně zvyšovalo, a věc byla napravena až zákonem č. 107/2016 Sb., který nově upravil zvyšování nájemného od prvního ledna 2007. V oněch letech totiž stále platilo ustanovení občanského zákoníku (§ 696 obč. zák.), že nájemné je možné zvyšovat jen podle zvláštního právního předpisu – ale právě tento právní předpis byl zrušen a jiný neexistoval. To byl vskutku nepřijatelný stav, ale nezavinil ho ani Klaus, ani Rychetský (neměli s rozhodováním ÚS nic společného), a vůbec ne autor tohoto článku.

A proč si dovoluji označit štrasburské rozhodnutí jako podivné? Tento soud stanovil, že pronajímatelé mají nárok na nájemné obvyklé a tržní. Ale jaké jiné než regulované nájemné bylo tehdy obvyklé a jaké nájemné bylo tržní, když zde žádný trh neexistoval?

Vím, že věc je složitější, a nechci ji nemístně zjednodušovat. Nicméně, pro srovnání s výše citovanými rozsudky Nejvyššího soudu Československé republiky, bych zde rád uvedl rozsudek Nejvyššího soudu ČR z dnešních časů. V rozsudku ze dne 7. července 2006 tento soud vyslovil: „Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by výše nájemného měla odpovídat sociální situaci nájemce.“Ptáme-li se po příčinách „blbých nálad“a pocitu rozvratu společnosti, není jedna z příčin možná také zde?