Trampoty pana Krameria
daného výrazu. Podle knihovníků by se to mělo nicméně časem zlepšovat, protože programy OCR pro převod obrazu do textu se neustále vylepšují.
Bohužel ani na stránce Registrdigitalizace.cz se nenajdou zdaleka všechna naskenovaná a zpřístupněná periodika, protože touto činností se nezabývají jen knihovny. Která česká periodika 20. století jsou nejvzácnější a nejhůře dostupná, tedy nejvíce volající po naskenování a zpřístupnění po internetu? – Logicky ta samizdatová a exilová, protože až na řídké výjimky vycházela ve velmi malých nákladech nebo v odlehlých krajích. Jejich skenováním a zpřístupňováním se zcela mimo jakýkoliv knihovní systém zabývá Sdružení občanů Exodus v Třemošné, které se zaměřuje na integraci osob se zdravotním postižením. „Projekt je mým dítětem, začali jsme zhruba v roce 2005,“říká ředitel Exodu Miroslav Svoboda. „K únoru 2017 je zpřístupněno přes 100 titulů exilových a samizdatových časopisů. Rozsah jednotlivých titulů je velmi různý, od několika čísel po takové, které vycházely dlouho – Nový život 52 let, Svědectví 36 let, Studie 32 let.“Skeny zpřístupněné na webu Scriptum.cz umožňují fulltextové vyhledávání v jednotlivých dokumentech. Připravuje je na částečný úvazek pět osob, z nichž jsou čtyři vozíčkáři. Originály sdružení získává ze soukromé sbírky Miroslava Svobody a z knihovny Libri Prohibiti Jiřího Gruntoráda, která se na tento typ literatury specializuje.
Revoluce ve způsobu využívání knih a periodik se však zatím nekoná. Tomu, aby se mohla volně zpřístupnit většina naskenovaných materiálů, brání autorská práva. „Z materiálů naskenovaných v rámci projektu Národní digitální knihovny je volně přístupných jen asi 15 procent,“říká ředitel Knihovnického institutu Vít Richter. Podle zákona jsou autorská díla chráněna 70 let po smrti autora. Nejmladší volná díla tak dnes mohou být teoreticky z roku 1946. Jestliže je dílo chráněné, v systému Kramerius se zobrazuje pouze v nečitelném náhledu. Čtenář si homusí jít prostudovat v digitální podobě na terminál v knihovně, a to pouze v té, která vlastní fyzický exemplář knihy. Jediný pokrok oproti době před digitalizací je tak to, že v Krameriovi lze i od domácího počítače fulltextově vyhledávat, přičemž se zobrazí číslo (nečitelné) strany, na které se daný výraz nachází. Pro publikaci samou je tak nutno stejně jako dříve navštívit příslušnou knihovnu.
Marné hledání autorů
Nejproblematičtější je aplikace autorského zákona při zpřístupňování novin a časopisů. Zatímco u monografií, které mají většinou jednoho nebo několik autorů, je většinou relativně snadné zjistit, zda jsou všichni z nich 70 let po smrti, u periodik je to téměř nemožné, protože řada z nich psala pod šifrou nebo úplně anonymně a jejich identitu – a tedy i rok úmrtí – není možné dohledat.
Jednotlivé knihovny navíc aplikují autorský zákon různým způsobem. Nejpřísnější je Národní knihovna: periodika volně zpřístupňuje do roku 1916 a monografie do roku 1900. Novější knihy jsou uvolněné pouze tehdy, když je prokazatelné, že jsou autor či autoři jsou po smrti více než 70 let – autorská práva kontroluje zvláštní kurátor digitální knihovny, kterému od roku 2015 prošlo rukama více než sto tisíc knih zejména z let 1901–1937.
V případě periodik jsou ostatní knihovny mnohem liberálnější než Národní knihovna. Například Moravská zemská knihovna či Knihovna Národního muzea volně zpřístupňují noviny a časopisy až do roku 1945. A knihovna Ústavu pro českou literaturu AV ČR, která má naskenovaných více než 50 titulů především literárních časopisů (ale třeba také Rudé právo z let 1950–1989), je volně zpřístupňuje až do roku 1990, některé imladší. „Snažíme se to mít podchycené dohodami s redakcemi. Když to nejde, tak vycházíme z toho, že je to pro studijní a vědecké účely,“říká VojtěchMalínek, který má v ústavu digitalizovaná periodika na starosti. Podobnou úvahou se řídí i sdružení Exodus, na jehož stránkách jsou volně ke stažení samizdatová periodika vydávaná do roku 1989 a exilová (krajanská) dokonce téměř do současnosti. „Pokud je vydavatel či vedoucí redaktor znám a živ, snažíme se ho kontaktovat a vyžádat si souhlas s vyvěšením. Vycházíme z toho, že takováto periodika, ať samizdatová, nebo exilová, vycházela nekomerčně a bylo jejich zájmem se dostat k co největšímu okruhu čtenářů. My děláme totéž, samozřejmě nekomerčně,“říká šéf sdružení Miroslav Svoboda.
Autorské právo je pro laiky téměř nesrozumitelné a jeho aplikace na stará periodika je složitá dvojnásob. Není například úplně jasné, jaké části novin jsou vůbec autorskými díly: za takové se podle zákona nepovažují např. denní agenturní zprávy, byť je nějaký redaktor upravil či doplnil. Právě ty však v každých novinách zaujímají značnou část obsahu. Dále by bylo pro autory či jejich dědice velmi obtížné vyčíslovat výši újmy, která jim „neoprávněným zveřejněním“nějakého desítky let starého novinového článku vznikla. Tyto a další otázky by musel posuzovat soud, zatím se však žádný autor nebo dědic autorských práv s nějakou knihovnou ohledně periodik nesoudil, a to ani s těmi, které jsou ve zpřístupňování nejliberálnější.
Národní knihovna svůj restriktivní postoj obhajuje předběžnou opatrností. „Co se toleruje knihovně nějakého ústavu, to by Národní knihovně neprošlo, ozval by se kolektivní správce nebo nakladatelé,“říká Vít Richter. Kolektivní správce, což je v případě slovesných děl spolek autorů Dilia, však tyto obavy mírní. „My nejsme autorskoprávní policie,“říká ředitel Dilie Jiří Srstka. „Při našich finančních možnostech nejsme schopni zaměstnat člověka, který bude číst a kontrolovat všechny zdigitalizované tisky a v nich hledat díla autorů, kteří zemřeli před méně než sedmdesáti lety, a následně po knihovnách vymáhat nějaké peníze za neoprávněná zveřejnění.“Ani Srstka neví o žádném sporu, který by nějaký autor vedl s knihovnou, protože zveřejnila jeho dílo v rámci zdigitalizovaného periodika.
Díla nedostupná na trhu
Vyřešení některých problémů se zpřístupňováním starých novin a časopisů by mohla vyřešit novela autorského zákona, kterou schválila Poslanecká sněmovna a příští týden se jí bude zabývat Senát. Ta zavádí kategorii děl nedostupných na trhu, do které spadá drtivá většina starých periodik. Národní knihovna by pak podle zákona vedla seznam takových děl, která jsou u periodik definována tak, že vyšla na území České republiky před 10 a více lety a nejsou zároveň předmětem nějakých licenčních podmínek. Licencovat taková díla by pak ze zákona mohla Dilia, přičemž příslušné poplatky by platil stát.
My nejsme autorskoprávní policie. Při našich finančních možnostech nejsme schopni zaměstnat člověka, který bude číst a kontrolovat všechny zdigitalizované tisky.
Ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček očekává, že „vývoj autorského práva i knihovnické legislativy povede poměrně rychle k možnosti dálkového zpřístupnění digitálních archivů periodik, protože způsoby používání dokumentů v těchto digitálních archivech se nedostávají do kolize s komerčním využitím autorských děl (textů), která byla svého času v těchto periodikách publikována.“To potvrzují i nakladatelé. Minulý týden například nakladatelství Torst vydalo výbor z publicistiky Mileny Jesenské, jenž obsahuje články vydané v novinách a časopisech, které jsou dnes alespoň v některých knihovnách v digitální podobě zpřístupněné. „Myslím, že to nemá na prodejnost knihy téměř žádný vliv,“říká majitel Torstu Viktor Stoilov.