Odmítnout pacienta nelze jen tak

Základním právem pacienta je požadovat dostupnou léčbu i to, aby byla uhrazena z veřejného zdravotního pojištění. Smyslem této právní úpravy je zajistit, aby měli občané reálný přístup ke zdravotní péči a byly jim tak vytvořeny podmínky pro důstojný život i v případech, kdy by si tuto péči nemohli dovolit z vlastních prostředků.

Rozsah nároku pojištěnce na hrazenou péči je vymezen jako poskytnutí zdravotních služeb s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.

OČIMA ODBORNICE

Odmítnout přijetí pojištěnce do péče přitommůže poskytovatel zdravotních služeb jenom v omezených případech. Důvodem k odmítnutí pacienta ale nemůže být to, že již dosáhl limitovaného objemu nastavených úhrad. Ani v tomto případě nesmí být pacientovi odmítnuta nejen neodkladná péče, ale ani jiná zdravotní péče, vyjma zákonem stanovených důvodů.

Každý pojištěnec má právo na poskytnutí účinné léčby bez zbytečného odkladu po zjištění jeho onemocnění, aby prodlením nedošlo k ohrožení jeho života, zdraví či ke snížení šance na dobrý výsledek léčby. Povinností zdravotních pojišťoven je pak tuto péči uhradit.

Není žádným objevem, že finanční možnosti systému jsou limitované a že takto široce definovaný nárok na péči nemůže být v reálné praxi poskytnut všem. Takto nastavený systém ale vystavuje ošetřující lékaře neúměrné právní odpovědnosti i neodčinitelné morální volbě, pokud by se v důsledku jimi prováděného „výběru“pacienta zhoršil jeho zdravotní stav. Otázka rozhodování o tom, co bude či nebude hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nepřísluší ale ani zdravotní pojišťovně, neboť zdravotní péče, která je medicínsky indikována, být uhrazena musí.

Racionální vymezení hrazené péče tak není aktuálně otázkou právní a její řešení není v možnostech lékařů či poskytovatelů zdravotních služeb ani zdravotních pojišťoven. Je to otázka celospolečenské diskuse, jejíž konečné řešení je v rukou zákonodárců.