Vzácné porozumění Schubertově Zimní cestě

Středeční večer ve Dvořákově síni Rudolfina měl nádech mimořádnosti. V rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu zazněl kompletní písňový cyklus Franze Schuberta Zimní cesta v provedení českého basisty Jana Martiníka. Výrazného sólistu Berlínské státní opery doprovázel David Mareček, jako klavírista absolvent JAMU a dnes generální ředitel České filharmonie.

V Rudolfinu v posledních letech zpíval právě tento cyklus vzorově Matthias Goerne či příliš po italsku také Ferrucio Furlanetto. Třiatřicetiletý Martiník se bytostně německého repertoáru ujal způsobem, který snese nejpřísnější nároky, a je dobře, že vznikla i rozhlasová nahrávka, kterou lze na Vltavě slyšet už příští neděli. Ač vládne mocným hlasem, zpíval s lehkostí a mistrným detailním frázováním, s dynamikou přitom zacházel s rozmyslem a velkou svobodou. Byť je Zimní cesta cyklem čtyřiadvaceti písní o nešťastné lásce, nevznikl jakýkoli dojem jednotvárnosti – pěvec našel v každé písni trochu jinou výrazovou polohu: od dychtivosti přes očekávání a bolest až po lehkou sebeironii. Typické romantičnosti by mohlo být dokonce víc. V detailním propracování, ve smyslu pro text i v celkové hudební inteligenci jsme slyšeli skvělé provedení.

Ředitel u klavíru

Zásluhy ředitele Davida Marečka o rozvoj České filharmonie v posledních letech jsou nezpochybnitelné, ale tím spíš nevidím žádný důvod, aby chodil ve stopách klavíristy a dřívějšího dlouholetého ředitele SOČR Jana Simona. V Čechách si samozřejmě musíme zvykat na nesrovnatelně křiklavější střety zájmů, navíc motivované vším jiným, než je láska ke klavíru – ale stejně. Záštita instituce jako Česká filharmonie je tu od toho, aby pěvci, jako je Martiník, mohli příště zpívat v Rudolfinu spolu s někým z mistrů klavírního doprovázení.

Autor je redaktor ČRo