S šavlemi na EU

Jak na summitu posílit obraz neakceschopné Unie

Kdo chce ukázat, jakou sílu mají obrazové mýty, často sáhne po obrazech ze září 1939. Každý přece zná polské hulány útočící šavlemi na tanky wehrmachtu. Je to tresť polského étosu velícímu k boji za všech okolností, i když je předem ztracený a racionálně vzato nesmyslný. Že je to jen mýtus? Že ve skutečnosti tam sice polští huláni byli, ale s šavlemi na tanky neútočili? To je zřejmě pravda. I to, že některé „autentické záběry“pocházejí z propagandistického filmu nacistů. Ale zkuste to někomu vykládat, když tím podrýváte tak krásnou legendu. A jak říkají Anglosasové: je-li legenda v rozporu s fakty, drž se legendy.

Poláci ale mají talent tyto legendy podporovat i současnými postoji. Takže i když sympatizujete s Poláky i jejich odbojem proti carskému impériu, nacismu a komunismu, i když se snažíte uvádět stereotyp o hulánech, šavlích a tancích na pravou míru, někdy sami zaváháte. Třeba včera při scénách před summitem Evropské unie.

Koncem roku 2014 zaznamenalo Polsko – a s ním i postkomunistická Evropa – velký úspěch: polský expremiér Donald Tusk se stal předsedou Evropské rady („evropským prezidentem“). Nyní šlo jen o to, zda se má Tuskův mandát prodloužit o další 2,5 roku, do listopadu 2019. A právě Polsko je proti, přesněji řečeno jeho konzervativní vláda. Hrome, není to útok šavlemi na tanky, nota bene na vlastní?

Tento text byl psán v době, kdy o Tuskově mandátu ještě nebylo rozhodnuto. Běžně v takovém případě čekáme až na výsledek hlasování. Jenže tady nešlo o to, zda ve finále volby zvítězí kandidát A, či kandidát B. Reálným kandidátem byl jen liberál Tusk (s podporou drtivé většiny EU), takže šlo hlavně o atmosféru (a technicky o to, zda polská delegace skrze nějaký procedurální háček hlasování odloží).

Ta atmosféra ilustruje obecný problém. Je to atmosféra přenášející bojové instinkty do situací běžného života. Že v Polsku má absolutní většinu konzervativní vláda, je věc Polska. Věcí Polska jsou i následné ideologické čistky ve státní správě, ba i ve vedení armády. Ale přenáší-li je vláda na fórum Evropské unie, trvá-li vyděračsky na svém truckandidátovi místo na široce přijímaném Tuskovi, přispívá k tomu, že Unie skýtá obraz neakceschopnosti, který jí tato vláda sama vyčítá. Možná má pocit šavlového útoku, ale spíše pokládá otázku, kde je hranice mezi vzdorem a fanatismem. Zbyněk Petráček