Člověk v prostoru obrazů
Architektka Pavla Melková patří k ojedinělým českým postavám ve své profesi: vedle praxe se soustavně věnuje také teoretické reflexi stavebního umění a širších kulturních podmínek tvorby architektury. V knize Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody rozvinula předchozí odkazy k výtvarnému umění a směle se pustila do úvah nad díly tohoto umělce.
Michal Škoda (* 1962) je zřejmě širší veřejnosti více znám díky úspěšné kurátorské činnosti v roli ředitele českobudějovického Domu umění. Během dvaceti let se mu podařilo připravit výstavy celosvětově významných umělců a architektů. Z poslední doby je namístě zdůraznit výstavu výjimečného malíře Seana Scullyho. Škodova vlastní díla, která mimochodem nikdy v galerii nevystavil, bývají někdy přiřazována k minimalismu, ovšem to je už tradiční chyba, daná tím, že se dílo posuzuje jen formální analýzou. Opravdu jsou totiž formálně minimalismu blízká, ovšem Škodovi nejde o prosté vyjádření tvarů a souvztažností při jejich vnímání.
Škoda je typem umělce, pro kterého je tvorba výrazem prožívané zkušenosti a snahy o její uspořádání. Proto nedává dobrý smysl hovořit o minimalismu, obsah a význam nejsou v jeho formální stránce, ta je pouze prostředkem. Že je uměřená, až strohá, lze spíše vysvětlit touhou po přesnosti a srozumitelnosti při soustředění se na základní věci, především přítomnost, rozpadání se či absenci řádu.
Experimentální kniha
Pavla Melková hned v prvních větách publikace píše, že povaha její knihy je experimentální, protože je „hledáním jazyka interpretace vnímání a prožívání reálného prostoru člověkem“. Motivací je hledat odpovědi, respektive možnosti řešení krizové situace, kterou autorka popisuje jako „ztracené vědomí zakotvenosti člověka ve fyzickém prostoru“. Taková charakteristika svádí k očekávání hutného filozofického textu, ale tím kniha není. V tomto případě jde o myšlení poučené, rozvíjené, ale ne abstraktně (ve smyslu úzce spe- cializovaně) vědecké. Jedná se o osvojování si světa myšlením, zkoumajícím aktuální prožitky v kritické reflexi. Že tu opravdu jde o záměrně osobní text, dokládá i zařazení autorčiny poezie inspirované obrazy. Zde je osobní rovina textu pochopitelně nejsilnější.
Pavla Melková nebuduje vědeckou argumentaci, nemá ambice vysvětlovat provázanost díla Michala Škody s dalšími umělci a významy minulosti i současnosti, sleduje především tok vlastního myšlení. Při takové podobě textu vyvstane mimo jiné otázka, zda díla nejsou pouze využita, zda nejsou jen rukojmím pozorovatelky, která už předem ví, co chce říci, a obrazy vybrala jako atraktivní kulisu. Jinak řečeno, zda opravdu jde o kongeniální spojení. Podle slov samotného Michala Škody tomu tak je. Zakládající linii shody spoluautorů tvoří zmíněné úvahy o přítomnosti či absenci řádu. Současný člověk prožívá situaci, kdy jeho žitý prostor má nezvykle rozvolněné hranice: neustále ho proměňuje informační tok a virtuální prostor má nepřehlédnutelné dopady na ten hmotný. Oba spoluautoři knihy se zamýšlí nad řádem, který by měl v této proměnlivosti dávat stálost, jistotu a přímo řečeno životní oporu. Není úplně jasné, co takový řád představuje, zda směřuje k nadpozemskému, nadpřirozenému, zda jde o jakýsi řád přirozeného dění věcí, který je poznatelný jen z perspektivy lidského prožívání světa, nebo zda jím může být vědecké odkrývání zákonitostí našeho světa.
Pavla Melková úvahami nad díly sebe sama usazuje do skutečného prostoru: od teorie přechází v praxi a zamýšlí se nad prostředím daných obrazů. V tom se zřetelně projevuje další spojnice mezi díly Michala Škody a textem Pavly Melkové, protože pro oba je uspořádání prostoru výrazem řádu, respektive je to situace, kdy zmíněný abstraktní řád získal aktuální poznatelnou podobu.
Na kresbách Michala Škody lze řád vidět – ale jsou to fragmenty skutečnosti spojené dohromady pevnou strukturou, nebo rozpadající se pevný základ, viditelný díky ruinám? V interpretaci Pavly Melkové jsou to záchytné body přirozeného světa, které lze poznat a inspirovat se jimi k dalšímu poznávání.
Pavla Melková: Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody
Autor je historik umění