Anna Neborová se vrací do dětství
Vholešovické galerii Petr Novotný probíhá do 18. března výstava malířky a ilustrátorky Anny Neborové. Autorka na svých plátnech nabízí lyrický pohled na věci a prostředí, které jsou jí „nadosah“.
Anna Neborová vystudovala Akademii výtvarných umění u profesorů Ptáčka, Sopka a Dlouhého. Samostatně vystavuje od roku 1997. Zabývá se malbou a ilustrací, ilustrovala několik knih pro děti, například Oskar a Mimi (nakladatelství Brio) nebo Kam až smí smích (nakladatelství Meandr).
Její ilustrace jsou stylizované, připomínají trochu dětskou kresbu. Zároveň však stránky knížek vypovídají o poctivém výtvarném zpracování. Neborová kromě kresby pracuje také s koláží barevných ploch, šablonami či akvarelem. Vzniká čistý, poetický obraz, který propojuje zdánli- vě jednoduché příběhy s kouzelným sněním.
Autorka se nebojí v rámci své tvorby experimentovat. Zároveň tak ale činí promyšleně a s citem, od 90. let do dneška vytváří cykly obrazů, které spojuje doba vzniku i jejich styl. Mistrovské zvládnutí až hyperrealistické techniky malby potvrzuje už série Krajiny z roku 1994: záběry na vodní hladinu se střídají s pohledy do rudé- ho slunce či rozplývající se cáry mraků na obloze. V dalších letech se věnovala lidské figuře v prostoru, stylizovanému portrétu, kombinaci obrazu a textu. V cyklu Černá zahrada (2011) se autorka posouvá od hladké realistické malby k práci se šablonami a stříkáním barev na plátno. Námětem jsou přírodniny, zákoutí zahrady, kde se mohou odehrávat tajemná minidramata setkání predátorů a jejich obětí z rostlinné či zvířecí říše.
Trpělivá pozorovatelka
Postupná redukce mimetické formy až na organické skvrny v odstínech lomených barev pokračuje v dalších letech až k cyklu Sbírka (2012–2013). Několik děl z této kolekce je k vidění i na aktuální výstavě v Galerii Petr Novotný. Autorka zde zobrazuje skleněné předměty: vázy, sklenice, misky – takové, na které často sedá prach v nejedné staré obývákové stěně. Předměty, které jsou stále přítomny, a zároveň pro svou materii, průsvitné sklo, vlastně neexistují. Na plátnech Anny Neborové se z jemných barevných skvrn opět rodí přímo před očima diváků. Neurčité světlé pozadí většiny obrazů vyvolává pocit intenzivní sluneční záře, dojem sluncem zalitého, ztichlého panelákového bytu.
Poklidná atmosféra, přitom nabitá vztahy a příběhy, se projevuje i v nejnovějších dílech autorky. Od skleněných objektů svůj pohled přesunula k dalším detailům reality, která ji bezprostředně obklopuje. Stylizovaná, kultivovaná barevnost plošek, ze kterých se skládá záběr na čistá plátna opřená v ateliéru nebo na malé kulaté zrcátko ležící na židli. Na obraze Černý horizont se jakoby vznáší bublina z bublifuku, přes kterou pozorujeme západ slunce – okamžik, který mohl trvat zlomek vteřiny, a přitom je naplněný poezií, hravostí, štěstím.
V obrazech Koník či Rybky se dostáváme obloukem opět k dětství. Skvrny, ze kterých se zvířata na obrazech skládají, připomínají útržky papíru navrstvené v prostoru. Přesně tak na mě ze začátku působila i fotografie, která výstavu prezentuje, než jsem zjistila, že jde o olejomalbu. Hra s třetím rozměrem, iluzí hloubky v ploše plátna. Dokonalé zvládnutí techniky malby zde slouží k zobrazení a především k vyvolání poetických, lyrických představ. Obrazy Anny Neborové vyprávějí drobné, něžné příběhy o momentech zklidnění, chvílích, kdy se z neurčitého pohledu opřeného o věc nablízku stane nápad, vzpomínka, sen. Tato chvějivá atmosféra prostupuje celou výstavu a stojí za to si ji na chvíli vychutnat.
Anna Neborová: Nadosah
Autorka je teoretička umění