Svět blbců musí zaniknout aneb Josef Švejk superstar
Nejpřekládanější titul nové české literatury po roce 1989, Ouředníkova Europeana, dobyl cizích jazyků zatím kolem třicítky. Má ideální vývozní profil: stostránková próza na téma „dějiny dvacátého věku“, k ruce schopného agenta, podporu a ceny, kam se podíváš. Čtyřdílný Švejk má stránek kolem tisícovky, agent o něj za Haškova života nezavadil pohledem. Jak to, že je ten text tak živý? Odkud bere sílu? Z Ladových ilustrací, z filmového zpracování s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli? Jak to, že v cizině mají Švejka tak rádi, že si ho někde překládají podruhé, nebo dokonce potřetí? A někdy v rozmezí ani ne jedné generace?
„Postava Švejka je bohatá, složitá, nejednoznačná,“říká Benoît Meunier, který právě dokončil překlad prvního dílu Haškovy tetralogie do francouzštiny. „A humor, který prolíná románem, je univerzální, nadčasový.“ Albánské vydání Švejka z roku 2003. To potvrzuje Ghias Mousli, překladatel Švejka do arabštiny: „Někteří naši spisovatelé, které znám, hodnotili velmi vysoce právě Haškův středoevropský humor.“A do třetice Giuseppe Dierna, který před pár lety přeložil Švejka do italštiny: „Švejk je veliká satira, která se snaží rozmontovat celý mýtus Rakouska-Uherska, jeho základní symboly: císařskou rodinu, armádu a náboženství.“
Pohled zvenčí pak potvrzuje pohled zevnitř: „Myslím, že příčinou Švejkova trvalého úspěchu je, že Hašek netematizuje konkrétní skutečnosti dějin, ale jejich obecné principy,“říká literární historik Tomáš Kubíček. „A dělá to prostřednictvím vyprávění, které existuje v nejednoznačném napětí mezi tragikou a komikou, nostalgií a nutností zániku starého světa blbců. Švejk je subverzivní postava z grotesky. Utíká a dějiny, které ho honí, uklouz- nou na banánové slupce. Ale součástí těch směšných dějin jsme i my.“
Gallimard i tatarština
Jaroslavu Haškovi (1883–1923) se na sklonku života podařil husarský kousek. Doma se sice nestal prorokem, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války musel vydat vlastním nákladem, ale nevšedních kvalit jeho rozsáhlého textu si velmi záhy všimli venku. V roce 1926 se objevily překlady do němčiny a ruštiny, 1927 do lotyštiny, 1928 do estonštiny, jidiš a slovinštiny, 1929 do nizozemštiny, polštiny a srbochorvatštiny. Ve třicátých letech přibyly angličtina, finština, maďarština, řečtina nebo tatarština. Východ, západ, sever, jih. Švejk se stal celosvětově bernou mincí, skoro jako Shakespeare. A když se zdá, že původní překlad je zastaralý nebo nepřesný, vznikne pro dnešního čtenáře překlad nový. Třeba v Sýrii, třeba ve Francii, třeba v Itálii, třeba v Německu. A ty překlady vycházejí u velkých nakladatelů, v prestižních řadách, a sklízejí úspěchy u čtenářů i kritiky.
Ghias Mousli publikoval svého Švejka v Sýrii v letech 2010–2011, tedy těsně před vypuknutím tamější války. Za první dva díly ještě stihl získat překladatelské ocenění příbuzné zdejší státní ceně za překladatelské dílo. Benoît Meunier má smlouvu na první díl s Gallimardem (vyjde napřesrok). Pokud se první díl chytne, zbývající tři budou následovat. První vydání Diernova překladu Švejka se objevilo v nakladatelství Einaudi (2010) jako luxusní edice, která byla k mání za více než dva a půl tisíce korun. Poté, co ji zájemci rozebrali, dorazila na trh brožovaná verze (2013). Německý překlad, který pořídil Antonín Brousek mladší, syn slavného básníka a literárního historika, povoláním právník, se stal na přelomu let 2014 a 2015 v Německu senzací. Vyšel v nakladatelství Reclam a prodeje byly natolik dobré, že nakladatel záhy kývl Brouskovi na další haškovský titul: výbor z povídek. Překladová literatura se přitom v Německu začíná vyplácet zhruba od pěti až sedmi tisíc prodaných výtisků.
Haškovu Švejkovi bude zanedlouho sto let, životní energie má ale na rozdávání. Daří se mu doma, daří se mu v překladu. V češtině mají Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války přes padesát vydání, zahraničních jazykových mutací je pak ještě víc – na šedesát. A přibývají nové.
Jen tak nezmizí
Někdy by překladatelé Švejkovi nadšením skoro utrhali ruce: v polštině se objevily dva nové překlady v rozmezí osmnácti let (Józef Waczków, 1991, Antoni Kroh, 2009), v Itálii dokonce v rozmezí pouhých čtyř let (G. Dierna, 2010, Annalisa Cosentino, 2014). A nejen překladatelé: spisovatelka Irena Dousková přetavila poslední roky Haškova života do románu Medvědí tanec (2014); už se překládá do polštiny a lotyštiny. Před dvěma roky zpracoval Švejka pro divadlo režisér Pitínský ( Mein Švejk...? Náš Švejk!). Zmíněný Brousek má rozpracovanou Haškovumonografii v němčině. Plánuje ji vydat ke stému výročí Haškova úmrtí. Těch aktivit bude směrem k letům 2018 a 2023 přibývat. Doma i v zahraničí. Švejk jen tak z kulturního obzoru nezmizí.
Autor je literární a výtvarný kritik, pracuje v oddělení literatury a knihoven MK ČR.