Evropský jaderný deterent
Nukleární arzenál EU by nakonec ani nemusel vzniknout. Už úvahy o něm mohou pomoci
Idea vzniku evropského jaderného deterentu je na stole, alespoň ve veřejné debatě. Mluví o tom někteří politici (i když ne premiéři či ministři), vyjadřují se analytici think tanků, objevují se články v médiích, debaty v televizích a rozhlase. A do tématu se v rozsáhlé analýze dokonce pustil americký deník The New York Times (NYT). Takže to, co bychom ještě nedávno označili za nesmysl či fantasmagorii, získalo pozornost jednoho z nejprestižnějších světových médií.
Náčrt vzniku evropského jaderného arzenálu vlastně znamená, že francouzský jaderný program by se významně rozšířil a dostal by se pod společné evropské velení, měl by svůj udržitelný plán financování a stal by se součástí nějaké společné vojenské doktríny. Celý plán by byl spuštěn vmomentu, když by začalo být jasné, že evropský kontinent už nemůže počítat s americkou jadernou ochranou jako dosud.
USA v současné době mají rozmístěny jaderné hlavice v Německu, Itálii, Belgii a Nizozemsku. Střely a rakety jsou součástí sil rychlé reakce NATO, ale zároveň jde o důležitý symbol či garanci ochrany kontinentu.
Zajistit si autonomii
Podívejme se nyní, kdo z důležitých lidí program podpořil. V Německu je nejdůležitějším promotérem této ideje Roderich Kiesewetter, poslanec Bundestagu a zahraničněpolitický mluvčí CDU. Ten začal evropský jaderný arzenál propagovat bezprostředně po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.
Kiesewetter je bývalý plukovník bundeswehru, který sloužil v Afghánistánu, odkud se mimochodem dobře zná s americkým ministrem obrany Jamesem Mattisem, kterého si velmi váží. Deník NYT si všiml, že v rozhovoru s jeho reportéry vážil pečlivě každé slovo, věc považuje zjevně za velmi citlivou a zároveň velmi vážnou. Nechce proti sobě poštvat německé veřejné mínění, a už vůbec nechce povzbudit či vyprovokovat Američany, aby z Evropy opravdu odešli. Chce stavět na existujícím arzenálu Velké Británie a Francie, ale připouští, že odchod Spojeného království možná způsobí, že se Británie nezúčastní. Kiesewetter chce buď vybudovat paralelní systém k tomu americkému, nebo systém, který americkou ochranu nahradí. Nemusí se jednat o žádné velké množství jaderných hlavic. Stačí prý, když se bude vědět, že jsou zbraně funkční a připraveny k použití.
Nejvýše postavený politik EU, který se za evropský nukleární deterent zatím postavil, je šéf polské vládní strany PiS Jarosław Kaczyński. Kiesewetter tvrdí, že má i podporu maďarské vlády a některých německých ministerstev.
Přestože se Donald Trump a generálové v jeho okolí v poslední době nakonec docela jasně postavili za NATO, ještě z Evropy zdaleka nezmizela obava z toho, že Donald Trump přece jen uzavře nějakou velkou dohodu s Rusy a Evropu nechá na holičkách. Evropa tak předejde tomu, že by jí bylo v budoucnu diktováno z Moskvy či Washingtonu, D. C., co má dělat, a zaručí si takto svoji autonomii.
Co by bylo k uskutečnění tohoto programu vlastně všechno třeba? Musela by tu být jasná francouzská záruka, že francouz- ské zbraně mohou být použity ke společné ochraně evropského kontinentu. Musela by být jasná záruka německého (nejen) financování celého projektu, protože Německo je nejsilnější ekonomika v Evropě. Kromě toho by muselo existovat společné velení a plán na rozmístění francouzských hlavic po celém kontinentu.
Poslední otočení šroubováku
Nyní už můžeme přejít k otazníkům a slabinám celého projektu. Pozice Francie v rámci EU v posledních letech kvůli ekonomickým obtížím oslabila a Francie by se mohla cítit více na koni, její důležitost a sebevědomí by tímto zásadním vkladem v EU relativně vzrostly. To vůbec nevadí, naopak. Na druhou stranu si ale Francouzi své jaderné zbraně velmi střeží a lze si zatím stěží představit, že by byli ochotni se svými spojenci sdílet kontrolu nad jejich případným použitím, ale i kontrolu v operativním nakládání s nimi a v otázce rozmístění. Většina francouzských jaderných zbraní se nachází na ponorkách, ty pozemní by se ale mohly rozmístit – jako to dělají v Evropě Američané – třeba na letištích spojenců řekněme v Německu, ale posádka by zůstala francouzská. Pak je tu další otázka: bude Francie ochotna riskovat útok na svoje území kvůli – například – Estonsku?
Další překážka je německé veřejné mínění, které vše výše zmíněné zatím totálně odmítá. Německo se jak známo vydalo v energetice na protijadernou cestu, tamější jaderné elektrárny úplně skončí v roce 2023.
A nakonec jde o to, jak to všechno připravit, aby Evropa zbytečně nepodněcovala americké stažení z Evropy. Možná jde hlavně o to, vyvolat jakousi pojistku či zajištění. Chráněný začne zpochybňovat ochránce a začne připravovat určité kroky k vlastnímu zajištění, ale svůj program nedokončí, aby byl protektor motivován zůstat. Zároveň se připraví na to, že protektor odejde. Například o Japonsku se už dlouho říká, že jeho kapacity jsou od jaderné bomby vzdálené na „jedno otočení šroubováku“.
Zajímavé je, že článek NYT připouští, že přípravy a jednání evropského jaderného deterentu zůstanou přísně tajné a my se o nich třeba dlouho vůbec nedozvíme.