Co Čech, to matematik
Když mi před časem profesor Hejný vyprávěl, že fenomenální chemik Antonín Holý, s nímž chodil do školy, málem neodmaturoval z češtiny, argumentoval tím, ač sám matematik, proti povinné maturitě z matematiky. Co by bylo, nebo spíš nebylo, kdyby Holý neodmaturoval? A co bude, když neodmaturuje z matematiky například někdo, kdo by mohl být jednou fenomenálním chirurgem nebo skvělým archeologem? Hejného nemůže nikdo podezírat, že by měl něco proti matematice. Přesto na stránkách České školy říká: „Podporovatelé maturit tvrdí, že to pomůže rozvoji myšlení dětí. To ale není pravda. Rozvoji myšlení pomůže pouze samostatné řešení problému studentem.
Senátor Růžička vybudoval jedno z nejlepších gymnázií v Česku, boj proti jednotné zkoušce z matematiky však zřejmě prohrál. Zato prošla novela školského zákona, která slibuje školám, že už nebudou muset tolik usilovat o žáky. Peníze dostanou nikoliv podle počtu vzdělávaných, kteří se k nim přihlásili, ale podle odučených hodin. Zřejmě i těch, které žáci jenom přetrpí, aniž by jim něco daly.
Michiganská univerzita zveřejnila výsledky studie vnímání chyb a pozornosti. Podle serveru ScienceDaily se ukázalo, že se děti v zásadě dělí na dvě skupiny. Jednu tvoří ti, kteří nechtějí své chyby vidět a používají jakýsi obranný mechanismus, který jim velí zaměřit se jen na to, co jim jde. Ve druhé skupině jsou děti, které se naopak na chybu soustředí, analyzují ji a následně zlepšují své výsledky. Ten první způsob myšlení označují odborníci jako fixní, druhý jako růstový. A netají se sympatií k tomu druhému. Možná by to měli vědět učitelé, kteří chyby svých žáků používají nikoliv ve prospěch vzdělávaných, ale k jejich trestání špatnou známkou.
eský rozhlas Plus vysílal před pár dny rozhovor s ekonomem Tomášem Sedláčkem, který se stočil také ke vzdělávání. A Sedláček v něm zmínil něco, co všichni tušíme. Že totiž proces vzdělávání probíhá čím dál tím víc po jiné trase, než si mnozí připouštějí. Nejde přitom jen o trasu elektronickou, ale imezilidskou. Zatímco tradičně putovaly informace hlavně od učitelů k dětem, teď proudí efektivněji od dětí k dětem. Čím to je? Nejspíš nikoliv tím, že by děti dovedly věci lépe vysvětlit, ale tím, že si prostě předávají informace, které jsou pro ně důležité.
Apropos, ani tak brilantní popularizátor ekonomie, jakým je Tomáš Sedláček známý svou schopností přeměňovat složité v jednoduché, by podle současných zákonů nemohl učit. Stejně jako třeba neméně skvělý popularizátor vědy Jaroslav Petr. Občas na to upozorňují i někteří poslanci. Ministryně školství zpravidla odpovídá, že se nebrání vstupu vysokoškoláků na střední odborné školy nebo do odborných předmětů na gymnáziích. Trvá ale na tom, že si budou muset do čtyř let to pedagogické vzdělání doplnit. Jenže to zas nemíní oni.