Hvězda jménem Ševčuk

Tonička je milá dáma z Ukrajiny a pomáhá mi v domácnosti. Když jsem se jí zmínil, že budu moderovat večer se Ševčukem, děla: To přijel ten zpěvák, ta hvězda? – Kdepak, já na to: Přijel Svjatoslav Ševčuk, arcibiskup lvovsko-kyjevský, hlava Ukrajinské řeckokatolické církve. Díky Toničce jsem se pak poučil o existenci zpěváka Jurije Ševčuka, který skutečně již v Praze vystupoval, a kolegyně Petra Procházková o něm také již v Lidovkách psala. Jenže „náš“Ševčuk je také zpěvák (to každý duchovní východního obřadu tak trochu musí…) – a také hvězda.

Copak že hvězda! On je ukrajinský František! – jásali organizátoři setkání s „naším“Ševčukem, studenti z Východoevropského klubu. Měli tím bezpochyby na mysli, že arcibiskup Ševčuk pokládá za

Pondělí Neff jádro křesťanství sociální nauku církve; že drsně ironizuje církevnické papalášství; a že je nadto lidsky milý a skromný. Všechno je to pravda. Všechno to Ševčuk názorně předvedl při besedě na pražské filozofické fakultě. Avšak, na druhou stranu – není nadšení nad jedním takovýmto biskupem právě důkazem, jak nízká očekávání od biskupů máme? Jak jsme přivykli církevnickému papalášství? To, co reprezentuje Ševčuk a biskupové jemu podobní, by mělo být normou, ne výjimkou.

Ševčuk zazářil, okouzlil a odjel za jinými povinnostmi. Zůstává kniha jeho kázání. V českém překladu Rity Kindlerové se nazývá „Majdan a řeckokatolíci na Ukrajině“, v originálu „U palomnyctvi do hidnosti ta svobody“, tedy „Na pouti k důstojnosti a svobodě“. Porovnávání stejných slov

Úterý Putna

Středa Baldýnský v různých slovanských jazycích je vždy zajímavé (ve čtvrtek ostatně budu pro Východoevropský klub mluvit o tom, proč se dnes učit slovanské jazyky). Česky říkáme se slovanským kořenem „pouť“, kdežto ukrajinské slovo má řecký kořen. České „důstojnosti“odpovídá „hidnost“, což je naše „hodnost“. Svobodu pak máme společnou. Slovo „kázání“zní česky autoritativně a káravě, kdežto ukrajinskému a obecně slovanskému výrazu „propoviď“odpovídá naše skromnější „promluva“či slovenský „príhovor“.

V české i ukrajinské literatuře tvoříval žánr kázání důležitou součást národního písemnictví. Ne každý kazatel je literát. Ševčuk ve svých kázáních z krásné literatury „jen“cituje. Cituje hlavně z básní Tarase Ševčenka. Ten byl v naší kulturní paměti zkreslen so-

Čtvrtek Rejžek větským prizmatem, kdežto v ukrajinské paměti slouží jako „národní Homér“či jakási „druhá, světská Bible“(i proto by stála za překlad monografie Oksany Zabužko o Ševčenkovi jakožto zrcadle celé mytologie Ukrajiny, jejích dobrých i temných stránek). A když Ševčuk aktualizuje Ševčenka – jak by neaktualizoval samu Bibli. Ústředním poselstvím Bible je v jeho podání právě to, co hlásí ukrajinský název knihy: důstojnost a svoboda. Pryč z „Egypta“, pryč z postsovětského marasmu, poníženosti a papalášství. Jako za Mojžíše. MARTIN C. PUTNA

Pátek Šustrová Sobota Hanák