Klobouky pro židy i muslimy
Seriály ekonomiky LN
Tonak je jedním z největších oděvních podniků v Česku. Jen nepatrná část jeho výroby končí na hlavách místních. Většina klobouků je určena pro americkou, italskou, ale i židovskou nebo muslimskou klientelu.
Stojíme v obřím oválném skladu, který je až po střechu zaplněn králičími kožkami. Balíky kůží, pocházející především od českých a ukrajinských chovatelů, tu jsou roztříděné na bílé a pestré (béžové a hnědé). Novojičínský Tonak jich měsíčně spotřebuje až 35 tun.
Před osmi lety čínští výrobci celosvětově vykoupili většinu králičích kožek a jejich cena se rázem vyšplhala na trojnásobek. „Když se Číňané rozhodnou vyrábět bundy s králičím límcem, je to pohroma,“říká Lenka Urbánková Jarešová, předsedkyně představenstva. Bílá srst je podle ní cennější a lépe se na ni při barvení chytají pastelové odstíny. Pro výrobu klobouků je zpracována srst, odpadem je takzvaná klihovka, která je určená na výrobu biohnojiva. Společnost ho vyvinula ve spolupráci s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně pro biozemědělství, vinice a chmelnice.
Továrna na klobouky zaměstnává v Novém Jičíně 300 lidí, strakonická výroba na pletené výrobky má 275 pracovníků. Dělnice shrabávají ostříhanou srst z pásu. Soustředěně máchají pažemi a srstí plní papírové pytlíky. „Denně jich naplním asi sto,“říká jedna z nich. V papírovém pytli vydrží srst tři až pět let. Dále se chemicky čistí, kartáčuje a vysouší.
„Pozor, tady trochu fouká,“upozorní šéfka představenstva, když sahá po dveřích jedné z hal. Rázným trhnutím otevře dveře a prudký vítr ji rozvlní vlasy. Hala je pod tlakem, jemná srst tak zde nepoletuje ani nevíří. Ze strojů tu „teče“šedivá jemná hmota. „Na světě není moc firem, které by tohle uměly vyrobit,“říká pyšně předsedkyně představenstva o jemném materiálu, který je pro Tonak významnou tržní komoditou. Ročně z jeho prodeje získá asi 20 milionů korun a prodává ho především do Austrálie a Bolívie.
V plástírně se ze srsti pomocí páry a podtlaku stávají šedivé zvonovité plásty. Dělník z mechanismu vytáhne obří „náprstek“, stáhne plást, stočí ho a už z přístroje vytahuje další. Pak už zvonovité plásty čeká jen valcha. Ty zde, v jinak ženském kolektivu, obsluhují muži. Díky nim se z plástů stane menší polotovar, ze kterého se následně tvaruje klobouk. Zvonovitých polotovarů továrna ročně vyrobí 450 tisíc kusů. Až 95 procent bude posláno do 50 zemí světa, kde z nich klienti Tonaku (jako Stetson nebo Borsalino) vyrobí pokrývky hlavy pod svou značkou. Jen zbylých pět procent bude nakonec označeno názvem Tonak.
Pokrývka hlavy pro indiánky
Z mokrého prostředí se dostáváme do suchých hal. Cestou potkáváme polotovary připomínající hotový klobouk. Mezi černými pokrývkami určenými pro ortodoxní židovskou klientelu prosvítají pudrově růžové klobouky pro italskou značku Borsalino, které s oblibou nosí americký herec Johnny Depp. Na štendrech visí i zářivě modré lodičkové klobouky. Tonak je právě vyrábí pro 14 tisíc letušek letecké společnosti Emirates. Zářivě modrou barvu získaly v barvicí laboratoři, ve které se aktivně používá 1500 barevných odstínů.
Novojičínský Tonak je též vývozcem fezů, červených válcovitých klobouků, které ročně ve 100 tisíci kusech vyváží do muslimských zemí. Černé buřinky zase čekají na cestu do Peru a Bo- lívie, kde si je v malých velikostech nasazují indiánky oblečené v alpakovém ponču. Podle posazení klobouku lze poznat, zda je indiánka svobodná, nebo vdaná žena.
Zaměstnanec v montérkách sune po navoskované podlaze dřevěné štendry poseté černými klobouky. Každého z nich se tu celkem dotklo 150 párů rukou. Pokrývky s velikostí 55 až 58 jsou určeny pro evropský trh, ty větší s číslem až 62 jsou určeny pro asijské zákazníky.
Jedno oddělení továrny je věnováno pouze kloboukům pro židovské zákazníky. Ročně jich vyrobí 12 tisíc kusů a exportuje je do USA. Zaměstnanci zde pracují s černými lesklými pokrývkami hlav, jež se vyrábí ze zaječí srsti. Výběr klobouku znamená pro mladého Žida významnou událost, jíž se účastní celá rodina. I dvacet jejích členů je ochotno zkoumat klobouk proti světlu, pravidelnost a rozestupy šití.
Nenahraditelná žraločí kůže
Opálením nad ohněm ztratí plsť pesíky, nejtvrdší části zaječí či králičí srsti, kterou nelze probarvit. Dále se klobouky kartáčují a voskují. Poté putují na úpravnu povrchu, která patří k jednomu z nejnáročnějších oddělení celé továrny. Dělnice se na místo školí půl roku a do ostré výroby jsou zapojeny až poté, co si skutečně v Liberci na vyvinutí materiálu, který by žraločí kůži nahradil. Nový kotouč je kovový a je patentován. Žraločí kůži ovšem úplně nahradit nedokáže,“říká Lenka Urbánková Jarešová.
V showroomu dále visí fascinátory, kovbojské, valašské i huťařské či sisalové klobouky určené pro koňské derby, pro které Tonak nyní chystá nový design. Právě s designem si český výrobce v posledních letech příliš netykal. To ale chce nový management změnit, a proto založil designové studio, které navrhuje kolekce dvakrát do roka. Značka má za sebou již spolupráci s návrhářkami Klárou Nademlýnskou, Petrou Ptáčkovou nebo Kateřinou Geislerovou, která klobouky prezentuje na právě probíhajícím týdnu módy Mercedes-Benz Prague Fashion Week.
Tonak má za sebou krizi na ruském trhu. Mezi lety 2012 až 2014 se zákazníci předzásobili a namísto obvyklých 300 tisíc kusů objednali více než dvojnásobek. Firma předpokládá, že ruské zásoby pletených pokrývek již docházejí. Společnost nyní podle předsedkyně představenstva prochází ozdravnou fází. V roce 2015 Tonak skončil ve ztrátě 21 milionů a s tržbami 394 milionů korun. Letošní uzávěrka by však podle odhadů vedení měla skončit pozitivně.
Společnost Tonak je vlastněna třemi akcionáři. Minoritními vlastníky jsou Jan Vrba, bývalý ministr průmyslu, a Michael Tělecký. Většinový podíl Tonaku vlastní švédský investor Mikael Ahlström ze skandinávské společnosti PCTC.