Intelektuálem bude internetový rebel
Řada dnešních francouzských kritiků islámu byla v minulosti maoisty, říká světoznámý izraelský historik Šlomo Sand
Izraelský historik Šlomo Sand se stal ve světě uznávaným, nenáviděným i obdivovaným svým kritickým přezkumem dějin Izraele a židovské identity. Je však i bystrým pozorovatelem intelektuálního života ve Francii, v níž mnoho let žil. V rozhovoru hovoří o své nejnovější knize Konec francouzského intelektuála?, ve které se věnuje úpadku intelektuálního prostředí, jež dříve obdivoval.
1848 Marx a Engels píší o „ideolozích“, nikoli o „intelektuálech“. Slovo intelektuál se tehdy nepoužívalo.
Intelektuálem se cítím být ještě z jednoho důvodu a v tomto případě se považuji za intelektuála dost nevýznamného, chcete-li malého – publikuji totiž občas články v denících na aktuální politická témata. Vstupuji do veřejné arény a zapojuji se do debaty o osudu Blízkého východu, Izraele a sionismu. Kvůli tomu všemu jsem intelektuál, patřím z definice do této skupiny.
Abychom si rozuměli, pojem intelektuál v sobě nenese pozitivní ani negativní konotaci. Tím, že jsem intelektuál nebo že o někom řeknu, že je intelektuál, jen konstatuji fakt vyplývající z toho, že já či dotyčný člověk vykonáváme ve společnosti určitou funkci.
LN Intelektuál není ničím výjimečný?
Vůbec ničím. Ve všech společnostech, co kdy vminulosti byly, žili intelektuálové, z nichž většina sloužila celkem věrně moci. Vy na tom, že někdo celkem věrně slouží moci, snad vidíte něco výjimečného? V československém případě si například můžete snadno srovnat jednání intelektuálů v průběhu komunistického období s jejich jednáním po jeho konci – většina z nich přece docela věrně sloužila moci, slouží jí a většina z nich jí bude sloužit také nadále. LN Asi není nic neobvyklého, že si každá vládnoucí vrstva vytváří vlastní intelektuály, kteří ji podporují.
Samozřejmě že na tom není nic překvapivého, naopak je to úplně přirozené.
LN Ve své knize La fin de l’intellectuel français? říkáte oHouellebecqově článku napsaném po jednom z teroristických útoků ve Francii, že jej lze považovat za tragikomický konec dlouhodobého morálního angažmá francouzských intelektuálů ve veřejných věcech a že vše, co je dosud ctilo, zřejmě navždy zmizelo. Proč jsou v úpadku?
Už jsem naznačil, že intelektuály obecně můžeme rozdělit na dvě skupiny. Na ty, kteří fungují v každé společnosti jako součást moci, a na ty, jež lze nazvat intelektuály kritickými. V druhém případě jde o lidi, kteří se moci vzpírají, kritizují ji a žijí v distanci vůči ní. Jde o tradici, jejíž počátky lze ve Francii objevit už u Jeana-Jacquese Rousseaua a Voltaira a jejíž konec je, řekněme, u Michela Foucaulta a Pierra Bourdieua.
Za Dreyfusovy aféry na konci 19. století ve Francii představa intelektuála jako kritika moci, vládnoucích idejí, armády a policie zdomácněla – tehdy se slovo intelektuál začalo poprvé používat a do kolébky byla francouzskému intelektuálovi dána tato kritická distance vůči moci.
Od Zolových časů se tradice kritického intelektuála stala významným a neoddělitelným prvkem francouzské kultury. Rozvíjeli ji – každý po svém – Romain Rolland, André Gide, po druhé světové válce pak například Jean-Paul Sartre, Albert Camus a další. Ti všichni moc z morálního hlediska kritizovali, a to různé její projevy – kolonialismus, fašismus, nacismus či stalinismus. Co ale vidíme dnes?
V Houellebecqových textech z této tradice kritického francouzského intelektuála nezůstalo vůbec nic – nekritizuje armádu, policii ani další mocenské instituce státu, ale v první řadě muslimské migranty. Je tudíž, alespoň pro mne, uzavřením
Jsem židovského původu – navzdory tomu v některých svých knihách docela ostře kritizuji sionismus –, a proto citlivý na to, jak se zachází s menšinami a migranty. Vždyť jsem synem dvou emigrantů, kteří v jistý moment utekli z Evropy, protože trpěli následkem rozbujelé judeofobie. Jsem synem migrace, synem katastrofy. Nemohu proto nemluvit o islamofobii, vidím-li, že se u francouzských intelektuálů, a právě u těch, kteří dominují mediálnímu diskurzu, stává bytostnou součástí jejich veřejných projevů.
Na Západě dnes neexistuje v podstatě žádná veřejně projevovaná politická judeofobie – neříkám, že neexistuje vůbec, existuje, dá-li se to tak říci, za tmy, ale ve dne na ni nenarazíte. Zkuste napsat do mainstreamových médií cokoli judeofobního a uvidíte, co se s vámi stane. Geert Wilders není judeofob, ale islamofob, stejně jako Marine Le Penová a mohl bych v příkladech pokračovat – nemluvím teď o některých zemích východní Evropy, ale o Západu.
Averzi k islamofobii nemám proto, že bych měl nějaké přehnané sympatie k islámu. Po pravdě musím říct, že nemám vůbec žádné. Jsem sekulární ateista, pro kterého je stále méně stravitelné, že ještě někdo může v 21. století věřit v muslimského nebo třeba židovského boha. Ale myslím si, že stejně jako bylo slušné před nějakými osmdesáti lety vystoupit proti rozmáhající se judeofobii, je dnes slušné vystoupit proti rozmáhající se islamofobii.
LN Lze opravdu srovnávat někdejší judeofobii s dnešní islamofobií?
Je to v principu totéž. Dnešní diskurz, že nenávist Evropanů k židům byla rasismem, zatímco nenávist k muslimům má náboženský základ, je fake – není to pravda. Dlouhá evropská protižidovská nenávist směřovala proti židům jako židovské náboženské komunitě, rasistický aspekt si osvojila až na konci 19. století.
Například Marxův spisek K židovské otázce není protižidovský proto, že by tupil židovskou rasu, ale protože tupí židovské náboženství. Stejně jako Marx neplanu láskou k židovskému náboženství – ani k islámu, ani ke křesťanství –, ale nikoli v Marxově smyslu – jeho spisek o „židovské otázce“je směskou blbostí.
LN Argument mnoha lidí zní ale ještě jinak: Nemám nic proti islámu ve smyslu náboženské víry, ale proti politickému islámu, islamismu.
Máte pocit, že ten argument je poctivý? Proti čemu je namířena kritika muslimské ženy, která si vyjde zahalená na pláž? Míří na politický islám, nebo na islám? Je v tom dost pokrytectví.
Francouzská kultura je bohužel prolezlá jakobinismem, totalitárním viděním, raději mám anglosaskou kulturu. Řada dnešních francouzských kritiků islámu, specificky islámského šátku, byla dříve maoisty, až později začali vystupovat proti totalitarismu. A to není případ jen Bernarda-Henriho Lévyho, ale i Finkielkrauta, Glucksmanna a dalších. Není žádná náhoda, že se z někdejších maoistů a pozdějších antitotalitárních intelektuálů stali islamofobové. jen pár desítek kilometrů od lidí, kteří nemají, a letos již 50 let, žádná politická ani občanská práva. Žijí v systému, který je apartheidem svého druhu, a neotvírá se jim žádná perspektiva, že by dostali práva, která mám já. Jak mohu být na jedné lodi s Houellebecqem a jemu podobnými? Mám přestat cítit jako člověk?
Tato osobní zkušenost je důvod, proč je má kritika v tomto ohledu natolik explicitní a proč má kniha končí jasným politickým postojem. Jinak se spíše snažím francouzské intelektuály pochopit, i ty, kteří byli ve 30. letech profašističtí, dokonce pronacističtí, netoužím je soudit.
LN Proč ta shovívavost?
Jsem k nim shovívavější, neboť jsou všichni mrtví. A nic si nenalhávejme, opravdu byli intelektuály – byli pro fašismus či nacismus i velkými judeofoby.
LN Proč vůbec důsledně používáte slovo judeofobie, nikoliv antisemitismus?
Protože neexistují semité, jen lidé se semitským jazykem, jenže většina evropských židů jím nehovořila a nehovoří. Slovo antisemitismus vymysleli sami antisemité. Tento koncept obsahuje myšlenku, že židé jsou rasou, a já nejsem zastáncem této myšlenky. Mimochodem, do jisté chvíle lidé používali slovo judeofobie, ale neantisemitsky – v tomto smyslu se používalo až do 80. let 19. století.
Až později přišel na řadu antisemitismus, přičemž judeofobie v podstatě zmizela z veřejného života. Nikoli však všude – například v arabském světě nadále silně žila a rozumím, proč tomu tak bylo,
La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (česky dosud nevyšlo) AUTOR: Šlomo Sand VYDAL: L`a Découverte 2016 ROZSAH: 288 stran
byť to v žádném případě neospravedlňuji, naopak se mi to hnusí. A judeofobie bohužel přežila i ve východní Evropě – například v Maďarsku nebo v Chorvatsku, o něco méně pak v Česku.
LN Houellebecqovo Podvolení je v Česku, když jste ho zmínil, u městské liberálně-konzervativní společenské vrstvy dost populární. Překvapuje vás to?
Nepřekvapuje, nechtěl bych se ale pouštět do hlubší analýzy, proč tomu tak je, protože o tom mám jen letmé povědomí. Zdá se mi ale, že jde o produkt východoevropské frustrace. Islamofobie stejně jako judeofobie není o moc víc než výraz frustrace z nedostatečně ukotvené národní identity. Tyto fóbie nemají mnoho společného s židy nebo muslimy. Řečeno jinak, odpor k Jinému mnohem více souvisí s nevyjasněným vztahem k sobě samému než k údajně nenáviděnému Jinému.
LN Nepohánějí judeofobii a islamofobii mnohem více chudí lidé než intelektuálové? A to bez ohledu na to, mluvíme-li o východní, nebo západní Evropě. Finkielkrauta nebo zesnulého Glucksmanna drtivá většina těch, kdo žijí od výplaty k výplatě, nezná.
Nemám žádné iluze o chudých, což zdůrazňuji – vždyť nejhorší reakce na migranty jsou od nich. Největší projevy nenávisti k černochům v USA rovněž přicházely od bělošské chudiny a mohl bych pokračovat. Nedělám si marxistické iluze o proletariátu či o lumpenproletariátu nebo o čem všem ještě. S tím je konec a je třeba to přijmout jako fakt.
Je tady však jedno velké „ale“– to, že nejsou lepší než bohatí nebo intelektuálové, nic nemění na tom, že žijí v mnohem horších podmínkách. Totéž lze říct o dnešních muslimských migrantech a koneckonců i o většině předválečných východoevropských židů. I oni byli velmi chudí a velmi – omlouvám se za to slovo – idiotští. Nenamlouvejme si, že byli značně chytří a morální. Nebyli. Přesto má smysl bojovat za rovnost stejně jako za svobodu. Větší rovnost plodí lepší společnost. Rozevírající se nůžky mezi třída- mi, čehož jsme svědky, vytvářejí jen vzájemnou nenávist a stupiditu, a opět dodávám, že obzvlášť u chudých lidí.
Trump je jeden takový projev a mám strach, opravdový strach, neboť nevím, kam to povede. Řečeno jinak, to, že usiluji o větší rovnost, nesouvisí s iluzí o dobrých chudých, ale s tím, že jsem historik – někteří by řekli, že ne moc dobrý, ale to nevadí –, a proto vím, že velké nerovnosti plodily problémy v každé společnosti.
LN Stupidita chudých se v minulosti často přetavila v nenávist k jiné skupině chudých…
… a nikoli například k bankám, že? To máte pravdu. Dnešní islamofobie – v podání chudých – není nic jiného.
LN Jak změnily společenské postavení intelektuálů moderní technologie?
Obrovsky. Začalo to přechodem k audiovizuálním médiím ve druhé polovině 20. století. Vrátíme-li se k Sartrovi, Foucaultovi a dalším, co bylo jejich primární komunikací s veřejností? Písemná tvorba, literatura, jejich dílo, myšlenky. Až pak je zajímala média – jestli je vůbec zajímala –, jejich kapitál byl jinde.
Představte si, že byste se zeptal Michela Foucaulta, zda by nešel říct něco do televize. Řekl bych, že byste to měl dost složité. Jeho moc byla mimo televizi. Kde se však nachází hlavní kapitál Alaina Finkielkrauta nebo Bernarda-Henriho Lévyho? V televizi, nikoli v jejich díle. Nebo snad Finkielkrautova síla pramení v jeho filozofování? Vždyť je to směšné!
LN Mluvil jste o proměně funkce veřejného intelektuála, nekončí však dnes sama tato funkce? Díky internetu mají lidé přístup k různým informacím, mohou je sdílet třeba na Facebooku a vytvářet si v podstatě paralelní informační kanály, komunikační vesmíry. Možná už nepotřebují autorizovaného gate keepera – veřejného intelektuála.
Měl byste dodat, že možná brzy nebude třeba ani tradiční médium, což nepotěší jejich majitele. Je to dnešní velká otázka: Budou veřejní intelektuálové plnit ve společnosti nějakou funkci? Na tuto otázku mohu odpovědět dvěma způsoby – zaprvé na základě své zkušenosti, zadruhé prostřednictvím toho, v co věřím. Má zkušenost je jasná. Jsem staromódní intelektuál, a proto píšu knihy. Neumím to jinak a budu v tom pokračovat bez ohledu na to, jestli intelektuálové vymřou.
Za rovnost stejně jako za svobodu má smysl bojovat. Větší rovnost plodí lepší společnost. Rozevírající se nůžky mezi třídami vytvářejí jen vzájemnou nenávist a stupiditu, a obzvlášť u chudých lidí.
LN A vaše víra…
Věřím, že i ve věku internetu existují překvapení, výjimky a že existuje dynamika, které jsme ještě úplně neporozuměli. Je možné, že v nových podmínkách nebudou noví veřejní intelektuálové vládnout slovy, nebudou nic psát ani nic moc říkat, ale budou to rebelové, whistlebloweři, jejichž doménou bude internet.
LN Edward Snowden?
Možná to opravdu budou lidé typu Edwarda Snowdena nebo Juliana Assange. Kdo to může vědět? Vždyť dnes třeba Snowdena mnozí mladí Američané považují za hrdinu – a Oliver Stone si nevybral pro svůj film nikoho jiného než Snowdena, i to, jak ho vykresluje, je zajímavé. Obecně nejsem optimista, ale ani fatalista. O budoucnosti se vyjadřuji velice nerad, nevím o ní příliš mnoho věcí.
LN Proč jste svou knihu o intelektuálech věnoval Andrému Bretonovi, Simone Weilové a Danielu Guérinovi?
Tito tři francouzští intelektuálové měli v dost těžkých časech sílu postavit se třem velkým zločinům moderní doby – kolonialismu, stalinismu a nacismu – a vzepřeli se jim, jak to ve Velké Británii dokázali třeba George Orwell nebo Bertrand Russell. Možná se budete divit, ale nenašel byste mnoho francouzských intelektuálů, kteří by odmítli všechny tři tyto zločiny. Někteří byli protinacističtí, ale prokolonialističtí, jiní protinacističtí, ale prostalinističtí a další protikolonialističtí a protinacističtí, ale dost dlouho se nedokázali vymanit z osidel stalinismu.
LN Proč se do této trojice Francouzů nevešel Raymond Aron?
Je zajímavé, že se na něho ptáte, protože jsem se s ním v mládí mohl setkat osobně. Dodnes ho velice ctím, ale do skupiny lidí, kterým jsem se knihu rozhodl ze zmiňovaných důvodů věnovat, nepatří. Nebyl proti kolonialismu, byť třeba válku v Alžírsku považoval za pitomost.