Islám je součástí Francie

Akceptujme muslimy takové, jací jsou, píše ve své nejnovější knize francouzský profesor politické filozofie Pierre Manent

Podle Manenta „chod událostí a historie vedl Evropany k tomu, dívat se na náboženství jako na soukromou věc, jako na vrcholný nesdělitelný pocit“– považují náboženství za svazující a strnulé, což nemůže současného člověka motivovat ani mu dávat sílu. Arabský svět tuto premisu nesdílí, přičemž historie jej vedla opačným směrem – od nacionalismu přes socialismus k politickému islámu.

Rozdíl mezi islámskými a evropskými společnostmi spočívá v organizaci státu a společnosti. Zatímco v Evropě je daná především právy jednotlivce, v arabských zemích se berou více v úvahu mravy, zvyky a tradice. Evropská společnost vykazuje díky univerzálnějšímu základu větší politickou stabilitu než společnosti založené na zvycích, protože zvyky se musejí neustále přizpůsobovat novým výzvám, což se neobejde bez krizí.

Světská a náboženská moc

Nabízí se otázka, jak přejímat zvyky muslimských spoluobčanů, aniž by se střetávaly se zákony založenými na právech jedince a demokratickém hlasování, v čemž spočívá nejslabší místo francouzské společnosti. Je jím sekularizace, podle níž jsou různé mravy přijatelné nikoli coby různé formy společného života, ale jako výsledek rovnosti občanů, která každému umožňuje pěstovat vlastní zvyky.

Francouzská sekularizace se také vyznačuje oddělením světské a náboženské moci, a to ve prospěch světské, jediné legitimní. Toto politické oddělení však neřeší, zda se má aplikovat také na společnost. Důsledkem oddělení světské a náboženské moci bylo především oslabení francouzské katolické církve ve veřejném prostoru, jež však není přizpůsobené islámu. Zatímco křesťanství se zaměřuje na proměnu člověka, islám hledá především uplatnění navenek, přičemž odmítá stát coby pouhou administrativní záležitost – má zejména garantovat mravy.

Proti těmto dvěma protichůdným tendencím, křesťanské a muslimské, stojí idea francouzské republiky, jejíž národní republikánské hodnoty jsou velkolepé, ale v reálném životě se projevují sporadicky – vrcholem občanské sounáležitosti je každoroční zaplacení daní. Důsledkem je dlouhodobá neudržitelnost současné situace mezi laickou francouzskou republikou, islámem a ostatními náboženstvími.

Podle Manenta je třeba nejprve definovat islám obecně, přestože každá definice bude neúplná a nebude zahrnovat všechny jeho formy, a proto se vždy najdou důvody k nesouhlasu s takovou definicí nebo k útokům na ni. Tento krok je však ospravedlněn koherencí islámu danou vztahy jak jeho věřících, tak s okolním světem.

Zbožné přání

Manent si uvědomuje, že většina francouzských intelektuálů má velký problém s tím, co je islám. Je však třeba jej vyřešit, protože jinak se veřejná debata nepohne z místa. Stanovení toho, co je islám, může pomoci popsat jeho hlavní znaky a příčiny obav z něj. Zaprvé to je islámská populace na území Francie, zadruhé vliv arabských zemí na události ve světě i ve Francii a zatřetí islámský terorismus.

Mohlo by se zdát, že Manentovy myšlenky nejsou originální, ale pouze kopírují konzervativní intelektuály či příznivce Národní fronty, což vyvrací kapitola Obnova a obrana. Podle Manenta je iluzí myslet si, že stát dokáže zakázat nebo potlačit muslimské zvyky, protože v uplynulých 40 letech francouzská pravicová i levicová politika podporovaly migraci a zároveň nově příchozím neukládaly žádné podmínky pro jejich zvyky.

Manent to považuje za fakt, o němž nemá smysl diskutovat, zda to bylo, nebo nebylo dobře. Francie tak učinila a musí reagovat, nikoli hledat chyby v minulosti. Přijetí tohoto faktu je kompromisem obou stran. Islám je součástí francouzské společnosti a muslimy je třeba akceptovat takové, jací jsou, tedy odmítnout ideu evropského nebo moderního islámu, jež je spíše zbožným přáním západních intelektuálů než skutečností.

Integraci reálného islámu Manent ukazuje na třech problémech soužití Francouzů s muslimy – stravovacích zvycích, polygamii a nošení šátku na veřejnosti. Odmítá povinnost vepřového masa ve veřejných jídelnách nebo společného koupání v městských lázních, protože jde o evropské zvyky, nikoliv o zákony. Navíc znásilňují svědomí a svobodu náboženského člověka, nerespektují jeho volbu a nutí ho nevyšlo) AUTOR: Pierre Manent VYDAL: Desclée De Brouwer 2015 ROZSAH: 176 stran ke zbytečným konfliktům se společností. Manent je zásadně proti polygamii, protože ji zakazuje zákon. Tento zákaz platil již v době, kdy přistěhovalci přišli, a proto jej musejí respektovat. Stejně odmítavý postoj Manent zaujímá k zahalování celého obličeje u žen, protože jde o porušení soužití západní společnosti: „Dávat na odiv odmítnutí být viděn je útokem na lidské soužití.“

Způsob života

Z této konkrétní roviny se Manent posouvá do roviny obecného respektu k náboženství. Dle něho společnost nemůže být založena pouze na náboženské svobodě a respektu ke všem náboženstvím. Po někom, kdo v Boha nevěří, nelze chtít, aby uznával jeho trojjedinost. Stejně nelze vyžadovat respekt k islámu jen proto, že je to islám. Je však třeba respektovat osobu, která věří v dogma, přestože se může jevit absurdní. Jde totiž o stejnou lidskou bytost, jako jsem já, a se stejnou důstojností, a proto má právo na můj respekt.

Pod konfliktem s islámem se skrývá odvěký problém politické filozofie – vztah rozumu a svobody. Zastánci islámských zvyků argumentují právem na svobodu projevu, ale tento intelektuální postoj problém nevyřeší, protože odtrhává od toho, co je rozumné. Společnost nemůže vše odůvodnit poukazem na svobodu jedince, ale musí se ptát, zda je daná forma života pro společnost přijatelná nebo rozumná.

Způsob života je klíčový koncept, který má umožnit vyjít ze slepé uličky vytvořené formálním politickým režimem a společností založenou na mravech a zvycích. Hlavní rozdíl mezi západní a islámskou formou života spočívá v řešení sekularizace. Západ se v jejím pojetí mýlil nebo ji spíše špatně aplikoval, k čemuž Manent poznamenává: „Užitečné až nezbytné oddělení světské a náboženské moci není samo o sobě principem jednoty či jejím hledáním, ale životním principem.“

Tento životní princip je příčinou rozdělení společnosti. Francouzi oddělením státu a církve, které by se v ideálním případě měly doplňovat, pouze vyloučili náboženství z veřejného života. To, co mělo vyřešit problém s křesťanstvím, dnes zvyšuje napětí s islámem. Sekularizace vyprazdňuje občanské hodnoty, protože stát nemůže plnit náboženskou roli.

Evropa jako prázdný prostor

Intelektuální elita přijímá ztrátu neboli vyprázdnění evropských hodnot a smyslu. Manent klade kacířskou otázku: Proč Evropa, vyprázdněná od smyslu, neuvažuje o legitimizaci islámu coby řešení svého problému ztráty hodnot? Evropané ztratili víru ve schopnost řídit sami sebe, Evropa je prázdný prostor.

Neschopnost vlastního řízení je důsledkem skepse k ideji prozřetelnosti coby boží síly, jež zasahuje do politiky i soukromí. Evropa zavrhla boží prozřetelnost kvůli holokaustu a Manentův recept pro ty, kteří tuto ideu nemohou akceptovat, spočívá v tom, že nechtějí-li Evropané rezignovat, musejí jednat, k čemuž potřebují vědět, co je správné. Znovuobjevením dobra, jež implikuje i transcendenci, mohou Evropané čelit novodobým výzvám.

Manent odmítá islamofobii, protože nemá intelektuální obsah a v dnešní společnosti znemožňuje kritiku islámu. Navíc je nespravedlivá k muslimům, neboť je považuje za handicapované osoby, jež se nemohou podílet na veřejném životě a bránit se. Manent také naznačuje řešení problému s islámem z hlediska státu. Má najít formu, jež bude více reprezentovat současný stav populace, včetně muslimské – muslimové nemají přímé zastoupení, což s nimi ztěžuje komunikaci. Podle Manenta je to jejich chyba, protože by měli usilovat o demokratickou reprezentaci a nenechat za sebe mluvit jiné.

Vztah muslimů ke státu komplikuje i skutečnost, že spousta mešit ve Francii je podporovaná ze zahraničí, přičemž toto financování je jednou z příčin nedůvěry vůči nim a obojakosti jejich zájmů. Současnou krizi způsobila pasivita islámské komunity – nechce problémy řešit, pouze čeká, až se věci urovnají.

Oddělení společnosti a náboženství přináší otázku, co v dnešní Francii nahradilo náboženské zvyky, obřady a mravy. Vůbec nic. Francie není křesťanskou zemí, i když ji mnoho muslimů za ni považuje.

Sebereflexe a přehodnocení

Oddělení společnosti a náboženství přináší otázku, co v současné Francii nahradilo náboženské zvyky, obřady a mravy. Odpověď zní, že vůbec nic. Francie není křesťanskou zemí, i když ji mnoho muslimů za ni považuje a nechápe, proč už Evropané křesťany nejsou. Manentovým záměrem nebylo dnešní situaci vyřešit, ale zamyslet se nad ní a ukázat cestu k hledání kompromisů na základě dialogu.

Kompromis však předpokládá, že strany sporu jsou schopné sebereflexe a přehodnocení postojů. Francouzi by v první řadě měli přehodnotit sekularizaci a znovu objevit roli náboženství ve veřejném životě. Francouzští muslimové by se zase měli zbavit pasivity, začít se podílet na demokratickém životě a převzít odpovědnost za vlastní komunitu – řešit radikalizaci a odmítnout financování ze zahraničí.

Autor žije ve Francii, kde vyučuje filozofii