Car, Lenin, Stalin – vsjó ravnó
Rusko si připomíná sté výročí revolucí, které změnily svět, bezbřehým relativizováním: pravdu měli nakonec všichni
Tatínkové vystřihovali z kartonů křižníky Aurora a sovětští školáci se těšili na to, že v průvodu zazáří. Vedle portrétů Lenina, též populárnímu mávátku v průvodech na oslavu výročí Velké říjnové socialistické revoluce, válečná loď vypadala přece jen zábavněji. Ten, komu zručný otec dokázal vystřihnout i dělo na přídi, nebo snad dokonce pomocí zmuchlaného papíru připevněného k tělu křižníku neviditelnými drátky znázornit osudový výstřel, jež změnil chod dějin, byl zařazen v průvodech do čela. Obklopen juchajícími soudruhy malý školák kráčel městem a volal: „Hurá! Ať žije Lenin!“A když mu vedle pochodující soudružka učitelka ru- dým praporem urazila papírový výbuch, zoufale se rozplakal.
Takhle nějak slavily sovětské děti, rodiče, učitelé, pracující závodů i rolníci z kolchozů a sovchozů každý rok po dvaasedmdesát let datum, při němž se jiní zděšeně křižovali. Sedmý listopad, kdy se vzpomínalo na VŘSR, byl největším sovětským svátkem a o lampionech podobajících se srpnu a kladivu ví své i leckterý našinec. O revoluci únorové, jež bolševickému převratu předcházela, se sice ve školách děti učily, ale emotivní vztah na rozdíl v nich únor na rozdíl od října nevyvolával. Nikdo ho v nich nepěstoval. Musely se obejít se suchým konstatováním, že šlo o předehru k hlavnímu dějství. Vše bylo jasné a jednoduché. Bolševici svrhli jedním šmahem samoděržaví a na jeho místo se deroucí kapitalismus, Lenin vyzrál na cara i na proradné továrníky.
Dnes se mají věci jinak. Ruský lid je zmaten, v záplavě dat, výročí a výkladů hledá ten nejméně bolestivý pohled na vlastní historii. A v zoufalé sebezáchovné snaze ušetřit se těch nekrutějších scén vynechává nebo značně zkresluje dlouhé pasáže, pro pochopení ruské současnosti tak důležité.
Letos je to sto let, kdy se během deseti měsíců dvakrát zásadně změnil chod ruských dějin. Od konce ledna 2017 se v Rusku konají výstavy, konference, diskuse a přednášky o významu té či oné revoluce, o jejím odkazu, výkladu a průběhu. Co konference, to jiný obraz událostí. Akce nyní pořádá kdekdo – spolky, občanská sdružení, menší politické strany,
Rusové se dělí zhruba na dvě skupiny: potomky katů a jejich obětí. Ti všichni letos vzpomínají na události, které zemi uvrhly na sedmdesát let do bolševického marasmu. Každý po svém. V Kremlu se ale rozhodli, že u příležitosti kulatého výročí únorové a říjnové revoluce se pokusí ruský národ spojit. Nejen v pohledu na historii, ale i na budoucnost.
nezávislí politologové. Co je na celé věci naprosto mimořádné, je totální neschopnost nynějších státních špiček zaujmout k oněm revolucím, jež bez ohledu na jejich kladné či záporné hodnocení zásadně zasáhly nejen do života Rusů, jakékoliv stanovisko. Vysvětlení je jediné: Kreml se i sto let po převratech jejich odkazu – a nedej bože příkladu – panicky bojí.
Zapomenutý car
Za sovětské éry to měli generální tajemníci a straničtí ideologové s oslavami mnohem jednodušší než současní gubernátoři, starostové a kremelští poradci. Slavila se prostě pouze revoluce říjnová.
Nejpompéznější oslavy postihly Sovětský svaz v roce 1967. Už 4. ledna 1967 ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) přijal usnesení O přípravách k padesátiletému výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Mimo jiné obsahovalo řadu výzev, ale jen málo konkrétních nápadů. Například se v něm s notnou dávkou tvůrčí fantazie doporučovalo: „Uspořádat oslavy 50. výročí VŘSR v podobě velkého svátku pracujících, jako velký svátek všech národů SSSR, jako vítězství idejí Října, idejí komunismu.“To byla pro organizátory po celé zemi rada k nezaplacení.
První návrhy výzdoby byly zpracovány už v roce 1966. Leningradský oblastní městský výbor KSSS v září šestašedesátého roku, tedy více než rok před dnem D, vytvořil komisi pro vyzdobení Leningradu. Usedli v ní socialističtí umělci i architekti a vedl je hlavní výtvarník města Vladimir Petrov. Nejdříve si připravili generální plán, podle kterého mělo být čtrnáct čtvrtí vyzdobeno tak, aby vytvářely dokonalý celek. Vypracovali instrukce pro školy, závody, kanceláře i dopravní podnik. Nic originálního ovšem nevymysleli. Takže nakonec představení v říjnu 1967 mělo ohromit ostatní svět především masovostí a jednotou sovětského lidu. A to se nakonec vlastně povedlo – v názoru na rok 1917 byla sovětská společnost (až na malou skupinku intelektuálů) opravdu zajedno. Na cara ani jeho pohnutý osud si nikdo nevzpomněl.
Jenže nyní jsou Rusové postaveni – respektive sami se svým společenským vývojem v posledním čtvrtstoletí postavili – před historické dilema. Nevědí, co a jak slavit a zda je lepší slavit, či truchlit. Rok 1917 byl totiž nasycen událostmi, na něž ruský stát, ale ani ruská historiografie nebo ruské školství, zkrátka ideologie současného ruského státu nemá doposud konsolidovaný názor. „Celá ruská, respektive postsovětská společnost žije ve schizofrenii,“říká historik Alexej Kelin, potomek bílých ruských emigrantů žijící v Česku. „Už za SSSR generální linie kličkovala od sjezdu ke sjezdu. Každou chvíli byl padouchem, revizionistou, zrádcem nebo kultem osobnosti někdo jiný. Pořád přepisovat učebnice bylo těžké, takže ty poslední jsou jen obecnou lží.“
Snad jediné nezpochybnitelné datum v ruské historii je 9. květen 1945. Tyhle oslavy nemají žádné odpůrce a jsou organizovány státem. Ani nejzarytější Putinovi odpůrci nezpochybňují sovětské vítězství ve Velké vlastenecké válce.
Vůbec poprvé za posledních sto let se Rusové střetávají s historickým dilematem. Nevědí, co a jak slavit a zda je lepší slavit, či truchlit.
Omyly průměrných Rusů
I když povstání vypuklo podle starého, juliánského kalendáře pětadvacátého října – odtud též název „říjnová“–, už čtyři měsíce poté bolševici zavedli modernější, gregoriánský kalendář a hned první výročí revoluce už se slavilo v listopadu.
Únorová revoluce proběhla v únoru téhož roku, ovšem ve stejné logice – podle modernějšího kalendáře – v březnu. Zatím se však ještě žádné oslavy nikdy nedočkala. Zdá se, že letošek nebude výjimkou. Opomíjení únorového převratu, jehož podstatou byla abdikace cara a převzetí moci takzvanou prozatímní vládou, má své důsledky: polovina Rusů se stále mylně domnívá, že „nenáviděného cara Mikuláše II.“svrhli bolševici vedení V. I. Leninem.