Car, Lenin, Stalin – vsjó ravnó
kováním za pravdu všem názorovým skupinám, i když ty stojí ostře proti sobě. V tomto manévrování je nynější ruský vládce geniální.
Putinův režim v mnohém kopíruje dřívější totalitní režimy, včetně toho sovětského. Nese v sobě i zjevné rysy carismu. Samoděržaví. Tedy systému, který byl únorovou revolucí svržen. Putinovskému náhledu na svět je nejméně sympatický právě ten desetiměsíční pokus o první demokratické Rusko v historii. I proto se do oslav únorové – buržoazní – revoluce Kreml nehrnul.
Nadto se nejen Putin, ale většina Rusů jakékoliv revoluce upřímně bojí. V ruském povědomí je zakořeněno, že války a převraty končívají nikoliv otevřením nových možností, osvobozením se, pádem totalitních režimů, nýbrž mořem prolité krve v občanských konfliktech, popravami, nastolením krutovlády a chaosu. Raději než tohle ať zůstane to, co máme teď – řekne si dnes drtivé procento ruského obyvatelstva.
Život v bludu
I proto Putin klidně souhlasil jak se svatořečením cara, tak s těmi, kdo pouhou popravu nepokládají za svaté mučednictví. Mikuláš II. nebyl přiřazen ke svatým za to, že byl carem dobrým a laskavým, nýbrž proto, aby prostě byl mučedníkem. Podobně jako ruská knížata Boris a Gleb, kteří jako státníci nedosáhli ničeho světoborného, avšak skonali mučednickou smrtí. V roce 1072 se stali prvními svatými patrony ruské země. Obdobně církev nahlíží na svatost posledního ruského cara: zakládá ji na panovníkově stoické trpělivosti a neprotivení se ani poté, kdy byl zbaven koruny. Někteří ruští intelektuálové namítají, že pokud člověku dává právo být blahořečen krutá smrt, pak musejí být za svaté prohlášeny miliony trpí- cích obětí bolševického režimu. Nejen Mikuláš pokorně snášel svůj úděl.
Ovšem i Putin tajně sní o tom, že bude jednou pravoslavnou církví kanonizován. Aniž by kvůli tomu musel podstoupit mučednickou smrt.
Únorová revoluce svatořečením cara každopádně nabyla na významu. Stala se tím pádem událostí, která představovala nejen pokus o demokratizaci země, ale i sesazení budoucího svatého z trůnu. Navíc byla předzvěstí jeho krutého konce. Jenže co potom dělat s revolucí říjnovou, která se kanonizací cara významově transformuje v obrovský zločin? Milionům lidí by se teď mohlo zdát, že prožili svůj život v bludu, že žádná elektrifikace, emancipace, všeobecné vzdělání ani velký Stalin nestáli za smrt svatého muže.
Rovná se to bezmála zázraku, nicméně ruská propaganda dokázala své občany před touto frustrací uchránit. Povedlo se jí sladit obdiv ke Stalinovi s uctíváním ruského monarchy. Rusové dnes uctívají všechny své silné vladaře, ať už panovali pod orlicí, rudou hvězdou, nebo – jako Putin – spojili tradice samoděržaví a diktatury proletariátu dohromady. A je-li snad někdo z dotyčných zlořád, tak je to aspoň zlořád ruský.
Komise na výrobu guláše
Ruský prezident nechal vloni 19. prosince nechal vytvořit speciální komisi. Úkol: důstojně obě revoluce připomenout! Podobnost s komisí utvořenou před půlstoletím kvůli oslavám VŘSR není čistě náhodná. Výbor na oslavy století revolucí, jak se nový orgán jmenuje, má být symbolem celonárodního usmíření a jednotného pohledu na historii. Právě proto v něm na příkaz prezidenta Putina neusedli ani komunisté, ani jejich straničtí a ideologičtí protivníci z jiných partají. Tomuto spolku šéfuje předseda Ruské historické společnosti, někdejší šéf ruské dumy Sergej Naryškin, nyní mimo jiné ředitel Správy zahraniční rozvědky Ruska.
„Jsme pro vyrovnaný a objektivní pohled na dramatické události roku 1917, nechceme se postavit na stranu žádné z názorových skupin,“říká Naryškin. A pak pronese větu, jež je stejně osudová jako výstřel z Aurory: „Vítězové i oběti, každý měl svou pravdu.“Úkolem kremelských ideologů a historiků je totální relativizace historie. Znásilněné i násilníky, vrahy i oběti, všechny do jednoho hrnce a zamíchat!
A přece je tu nápad, který by oslavám dodal přidanou hodnotu a možná i napomohl pohlédnout dezorientovaným lidem do zrcadla. Ten nápad opět přišel ze zahraničí a zase je jeho autorem, stejně jako v případě carovy kanonizace, ruská pravoslavná církev v zahraničí. 12. března 2017 vyzvala k odstranění těla vůdce světového proletariátu V. I. Lenina z mauzolea na moskevském Rudém náměstí. Uhnívající mumii by rádo pohřbilo i nějakých šedesát procent Rusů. Jistě by to napomohlo pietní vzpomínce na miliony obětí včetně cara a jeho rodiny, zavražděné bolševickou lůzou. „Jako jeden ze symbolů smíření se ruského národa s Bohem by mohlo posloužit osvobození Rudého náměstí od ostatků hlavního trýznitele 20. století,“stojí v prohlášení archijerejského synodu ruské pravoslavné zahraniční církve.
Zda tuhle výzvu Putin vyslyší, či nikoliv, to bude nejspíš záležet především na sociologických datech. Tomuhle muži jde totiž jen a jen o voliče – příští rok budou svými hlasy rozhodovat o tom, s jakou podporou se Putin může pustit do posledního období svého panování. Ne že by mu hrozila porážka, ale on potřebuje zdrcující vítězství. Chce být všelidově zbožňovaným vladařem. Jakmile dostane signál, že těch, kdo lpějí na mauzoleu, je pouze zanedbatelný počet, půjde Lenin do hrobu. Zda to bude letos, či až po prezidentských volbách, je vlastně jedno.
Jestliže rozvědčíkovský šéf Ruské historické společnosti Naryškin hlásá, že svoji pravdu měli všichni, pak v reálu, konkrétně v terénu školní výchovy to vypadá třeba tak, že v jedné vesnici učitel dětem vštěpuje, že Lenin byl zločinec, car rozporuplný a prozatímní vláda nadějí na demokratický vývoj, tak o pár kilometrů dál, v obci stejně velké a chudé, učitelka vypráví o carovi dětem historky, po nichž k nim přilétají noční můry.
Podstata nostalgie milionů Rusů spočívá právě v touze po tom, aby vše bylo jasné, nekomplikované a jednoznačné, včetně pohledu na historické události
Svoboda v ruském pojetí
V západní Evropě je únorová revoluce vnímána jako ojedinělý ruský pokus o nastolení demokratického režimu. V Rusku na ni tak ovšem nahlíží jen marginální liberální opozice. Zřejmě nejvýznamnější ruský sociolog současnosti Lev Gudkov, ředitel analytického centra Jurije Levady, poznamenává: „Evropa a Rusko si vůbec nerozumějí, když hovoří o demokracii. V Rusku je demokracie vnímána především jako svoboda pohybu, jako možnost pracovat a cestovat tam, kam se komu zachce. Demokracie je pro Rusy především svoboda ekonomická, vlastně demokracie je v ruštině téměř synonymem pro výraz tržní ekonomika. Ano, k demokracii v Rusku patří i nějaká ta drobná kritika politické moci. Ale Rus si vůbec neumí představit demokracii jako to, co pod tímto slovem vnímá Evropan.“
Když pelhřimovský rodák Alexej Kelin přijel jako patnáctiletý výrostek v roce 1957 poprvé z Československa do Ruska, zažil něco, na co dodnes vzpomíná: „Bylo to organizované opalování se na městské pláži, kdy dozorkyně megafonem dávala pokyn k otočení na záda, pravý bok a poté na břicho. Žádné chaotické opalování. Ona ta cílená výroba unifikovaného sovětského člověka, kdy všichni, kdo vyčnívali, byli zatčeni nebo popraveni, dala po mnoha desítkách let lopotné práce orgánů své výsledky, které dodnes přetrvávají.“
Přitom šance na „jiné“Rusko i podle historiků před sto lety skutečně existovala. Únorová revoluce 1917 garantovala lidem svobodu shromažďování a sdružování včetně stávek a protestů. Pak přišli bolševici a stávky přirovnali k sabotáži, spolky a svazy byly označeny za kontrarevoluční organizace. Začalo zatýkání a popravy bez soudů. Únorová revoluce zavedla volby do orgánů místní samosprávy, říjnový převrat reálné volby na dalších sedmdesát let zrušil.
Únorová revoluce si vytýčila za cíl svolat takzvané Ustanovující shromáždění, které mělo být založeno na principech rovného, tajného, všeobecného a přímého hlasování. Mělo rozhodnout o formě státního zřízení a vytvořit ústavu. Ihned po říjnu bolševici Ustavující shromáždění rozehnali. Měli v něm totiž malé zastoupení a nemohli ho dostatečně kontrolovat. Přesto většina Rusů střední a starší generace, většina odkojená sovětskou mytologií, považuje za největší událost historie lidstva Gagarinův let do vesmíru a výstřel Aurory, po němž dělníci, rolníci a vojáci zaútočili na hnízdo nenáviděného carismu.
K tematice jednoho sta let od ruských revolucí se vážou i materiály na stranách 22 a 23