Kdo by řekl, kam to v Pitěru povede
Sankt-Petěrburg, jehož rozšířený hovorový název zněl a zní Pitěr, byl v druhé dekádě minulého století třetím nejlidnatějším městem Evropy. Kolotal v něm čilý metropolitní život. Traktýry (hostince) byly plné, v restauracích vyhrávala ruská nebo cikánská hudba, továrny vyráběly, ulicemi klouzaly sáně, po hlavní třídě místní smetánky Bolšaja Morskaja korzovali dámy a gardisté, zatímco na Něvském prospektu halasně pokřikovali prodavači zmrzliny, své služby tu hospodyňkám nabízeli brusiči a davem se proplétali nosiči vody, balancující s dřevěnými vědry. Pitěr byl jako vedle sebe existovalo životaschopné kapitalistické hospodářství a režim zakládající se na úřednictvu, politické cenzuře a policejní zvůli, jenž se opíral o největší světovou stálou armádu čítající 1,4 milionu vojáků. A ačkoliv lze tento režim často nazvat krutým samoděržavím, většina Rusů se dostávala do styku se státem zřídka. Car byl v principu své svrchovanosti sice neomezený, ve skutečnosti se ovšem jeho svrchovanost uplatňovala v úzkých kruzích. K tomu je třeba přičíst skutečnost, že i když se carský dvůr stavěl proti zásadním změnám, k despocii mu chyběl skutečný despota. Mikuláš II. jím totiž nebyl. Je příznačné, že se svému ministru zahraničí Sergeji Sazonovovi svěřil, že se snaží o ničem nepřemýšlet, jedině tak lze totiž v Rusku vládnout. Jak právem poznamenal Georgij Šavelskij, poslední kaplan ruského vojska a vojenské flotily, který výše citovanou ministrovu zpověď zachytil, pokud by šlo jen o zachování vlastního zdraví, lepší náturu by si snad člověk ani nemohl přát, ovšem v případě panovníka, na jehož bedrech spočívá řízení stoosmdesátimilionového národa, takovýto přístup nevěstí nic dobrého.
Stejný pocit měli i někteří příslušníci stodvacetičlenné vládnoucí dynastie, k níž – na základě zákona z roku 1885 – patřili i děti a vnuci carů Mikuláše I., Alexandra II. a Alexandra II. Tvrdší vládu po svém muži požadovala nejen carevna Alexandra, svoji nespokojenost vyjadřovali i další členové panovnického rodu.
Mikuláš II. se od svých předchůdců výrazně lišil. Například car Alexandr II. miloval velkosvětský život, o jeho novoročních plesech mluvila celá Evropa a vedle své manželky si trvale vydržoval milenku Jekatěrinu Dolgorukovovou, ovšem ve vztahu ke svým poddaným byl přísný. Mikulášův otec Alexandr III. už tak hýřivý nebyl a nepořádal okázalé recepce, avšak svoji říši řídil pevnou rukou a do své blízkosti si pouštěl pouze podobně tvrdé osobnosti, jako byl on sám. Jeho citlivý a nerozhodný syn nevynikal ani velkosvětským životem, ani vládou. Mikulášovi působilo obtíže muset říct komukoliv do očí cokoliv nepříjemného. Neustále váhal, proto od něj jeho žena v obavách o zachování moci skoro každého vypudila. Ve zkázonosném roce 1917 už byla carská rodina takřka zcela osamocena a odkázána sama na sebe. Mikuláš, který se čím dál více uzavíral do sebe, již mnohem dříve opustil Zimní palác a přestěhoval se do Carského Sela. V Sankt-Petěrburgu řídila chod věcí carevna a po jejím boku Rasputin, kterému se podařilo získat si ji pod svůj vliv, zatímco Mikuláš se raději věnoval svým slonům. V důsledku carova odchodu do ústraní se pomalu přestaly pořádat elegantní plesy, ubylo recepcí a dvůr zůstal bez hospodáře.
Tady to žije!
V Sankt-Petěrburgu vzkvétala vysoká kultura, s citelným vzestupem životní úrovně přibylo divadel, ovšem i hráčských doupat. Chtěl-li se člověk pokochat pitěrskou smetánkou, stačilo, aby se vydal na třídu Bolšaja Morskaja spojující katedrálu svatého Izáka a palác Admirality, a mohl si být takřka jistý, že potká nějakého velkoknížete nebo poslance dumy. A samozřejmě důstojníky z pluků carské gardy, kádrový dorost carské říše, tvořící uzavřený klub. Gardisté, kteří zpravidla ovládali několik cizích jazyků, neváhali přinášet oběti, aby se mohli stát ministry, generály nebo dokonce samotným předsedou vlády, a čekajíce na svou příležitost houževnatě kroužili kolem členů panovnického rodu a velkoknížat. Za vojenskou službu nedostávali žold, ale vždy museli vypadat elegantně, nakupo- vat směli pouze ve stanovených drahých obchodech, v Mariinském nebo Michajlovském divadle mohli sedávat pouze v prvních sedmi řadách v přízemí a nesměli smlouvat s drožkáři, takže místo patnácti kopějek, které povozníci účtovali ostatním zákazníkům, inkasovali od gardistů celý rubl. Dokonce ani svoji nastávající si gardisté nemohli vybrat bez předchozího souhlasu plukovního sněmu, ovšem patřit k této úzké, uzavřené mocenské vrstvě i tak znamenalo mnoho. Tato elita se dívala svrchu na kupeckou Moskvu, vzmáhající se kapitalisty i inteligenci.
Jedním z oblíbených míst pitěrské smetánky byla kavárna Café de Paris, založená carovým šéfkuchařem, Francouzem Jeanem Pierrem Cubatem. První snídaně se zde podávala v devět, zatímco druhá mezi 13. a 15. hodinou. Člověk tu mohl potkat operního pěvce Fjodora Šaljapina, zakladatele a mecenáše Ruského baletu Sergeje Ďagileva nebo carským dvorem oblíbenou a vydržovanou balerínu Matildu Kšesinskou. Kytice pro dámy pořizovali movitější zákazníci v květinářství Flora Germana Ejlerse, šperky u Bolina a na čaj o páté chodili do hotelu Astoria, který sledoval anglickou módu. Na hlavní ulici Pitěru se samozřejmě nacházela i méně nablýskaná místa. Milovníci ruské kuchyně navštěvovali například restauraci Malojaroslavec, jiní si mohli dát u bratrů Pivatovových špagety se sklenkou chianti. Po opuštění magické aury třídy Bolšaja Morskaja se mohl člověk vydat za zábavou do Roller-ringu, podívat se na francouzské tanečnice, poslechnout si rumunské hudebníky či cikánský sbor v zahradě Akvárium nebo si zajít do Villy Ernest, kde dostávali stálí hosté vždy i na dluh.
Spisovatel Alexandr Solženicyn napsal, že po zavraždění reformního ministerského předsedy Pjotra Stolypina v roce 1911 Rusko nezadržitelně spělo vstříc revoluci. V předrevolučním a předválečném Sankt-Petěrburgu to „v reálu“ovšem spíše vypadalo, že impérium se po zažehnání revoluční krize v roce 1905 vydalo na cestu rozkvětu. Rozvoj průmyslu spolu se zemědělstvím a hornictvím vynesl Rusko na páté místo v pořadí světových hospodářských velmocí. Země byla světovou jedničkou v těžbě ropy a ve vývozu obilí. Lesk Pitěru měl i svůj stinný rub: mezi jinými se zde vyskytovala největší koncentrace prostitutek v Evropě; bylo to totiž město mužů
Jejich čas přišel
Sankt-Petěrburg a Moskva se svou překotnou industrializací, a tudíž i mohutnou potřebou dělníků představovaly počátkem 20. století magnet pro venkovské obyvatelstvo. Jenže adaptace z patriarchálních poměrů panujících na venkově na velkoměstskou kulturu pro ně bývala krajně obtížná. Pro mladé lidi jezdili z Pitěru průvodci, kteří jim také zajišťovali umístění. Sociální výtah jim mohl dopomoci třeba k obchodu či samostatnému postavení, do té doby však museli po dlouhá léta pracovat takřka zadarmo. Každý, kdo tuto cestu vzdal a s ostudou se vrátil na vesnici, měl problém i najít si ženu, neboť byl nejen chudý, ale ke všemu měl vypálen cejch neúspěchu. Cílem venkovanů proto bylo zůstat ve městě a nejeden z nich skončil jako vyložený výtržník, což byla další početná skupina převalující se městem na řece Něvě.
Lepší, horní vrstva dělníků pracovala v podnicích, chodila v městských gumových galoších a četla Pravdu. S postupující industrializací kvalifikovaný proletariát sice sociálně sílil, ale zůstával v zásadě nepočetný. Právě z této vrstvy, jejíž příslušníci disponovali určitým, nanejvýš však gymnaziálním vzděláním a kteří v carském režimu neviděli budoucnost, se rekrutovalo jádro bolševiků. Jejich pracovní výkon nepřekračoval povinné normy, s dílenskými mistry vstupovali v konflikty, zato však dobře chápali možnosti, jež skýtá stávka. Nebáli se policie ani rvaček. Když se jim něco nelíbilo, vypnuli stroje a vyrazili do ulic. V roce 1917 právě tohle mocně napomohlo k převrácení života v Rusku a posléze nejen v něm.