Příliš hodný šlechtic v čele revoluce
nebo možná vrozeným filantropismem někoho, kdo se již nemusí drát na výsluní a usilovat o společenskou prestiž, se Lvov vzepřel pravidlům své „zahálčivé třídy“a kromě sebezáchovných aktivit svého rodu se vrhl i do lokální politiky. Účastnil se aktivit opozičních kroužků a liberálních hnutí a vstoupil do strany liberálních konstitučních demokratů, tzv. kadetů.
V roce 1906 se stal poslancem První dumy – ruského protoparlamentu. Dle svého naturelu si vybral výbor, jenž shromažďoval peníze ze sbírek a financoval vznik a provoz jídelen, nemocnic a pečovatelských domů. Spíše než v ideologických hádkách, plamenných projevech či politických intrikách našel poslání v drobné práci ve prospěch „ruského lidu“, s hmatatelným, byť malým pokrokem v konkrétních oblastech života. V něčem, co sice Rusko nutně potřebovalo, co ovšem v očích radikálně uvažujících demokratů i socialistů pouze „maskovalo“neutěšený stav země a oddalovalo skutečné strukturální politické a sociální reformy.
Ale ani carský státní aparát, usvědčen aktivitou zemstev z vlastní neschopnosti, Lvovovy aktivity příliš nepodporoval; naopak: hleděl na ně s podezřením jako na podvratnou činnost. Zemstva se mohla „ureformovat“, ale nezbavila se ze strany onoho státního aparátu podezření, že jsou jen skrytou politickou opozicí bojující proti carovi. Přitom opak byl pravda: bez nich by carský režim zkolaboval asi dříve. Jenže zatímco proti násilným anarchistům a radikálním revolucionářům bylo snadné zakročit z pozice ochrany pořádku a řádu, proti účinné, nezištné pomoci potřebným se mohl státní aparát cítit toliko zahanben, že něco takového nedokáže poskytnout on sám.
Když vypukla první světová válka, rozpor mezi nepřipraveným státem a energií lokálních svépomocných sítí vynikl ještě víc. Roku 1914 se Lvov stal předsedou Všeruského zemského svazu pro pomoc nemocným a raněným, později také členem společného výboru Svazu zemstev a měst, tzv. Zemgoru. Podle zmíněného Figese, „vzhledem k tomu, že vláda neměla očividně o logistice sebemenší ponětí“, tato síť – s více než osmi tisíci spolupracujícími organizacemi a spolky, se stovkami tisíc členů a s rozpočtem v řádech miliard rublů – v podstatě převzala vojenské dodávky a zásobování a v řadě sfér nahrazovala vládu.
Pochopit únorovou revoluci znamená pochopit, co „lvovská“síť znamenala nejen pro válečné úsilí, ale i pro jednotlivce, pro lidi raněné, hladové, bezprizorné. Jim ulehčovala nebo zachraňovala životy. Téměř každý ruský voják, na frontě či v týlu, se s ní potkal, znal ji nebo využil její pomoci. Únorovou revolucí tak „paralelní stát“jen logicky převzal moc, kterou částečně již vykonával; ostatně jak to předpověděl jeden z carských ministrů v roce 1915, jenž o Lvovovi prohlásil, že je „fakticky předsedou jakési zvláštní vlády. Na frontě se mluvilo pouze o něm, v tom smyslu, že zachránil zemi. Zásobuje armádu, krmí hladové, léčí nemocné, zakládá holírny pro vojáky. Buď se mu to má prý zatrhnout, nebo se má rovnou nechat vládnout.“
Revolucionářem proti své vůli
Lvov sám by se do čela nějaké revoluce, na rozdíl od Alexandra Kerenského nebo V. I. Lenina, kteří politikou a pro politiku žili, nehrnul. Ostatně jako loajalistickému reformistovi mu byl samotný koncept revoluce coby radikálního zvratu poměrů cizí. Car a jeho kamarila se rozhodli setrvávat ve své pasivitě, neschopnosti a zkorumpovanosti. Tím si ovšem znepřátelili i takové monarchické patrioty, jako byl kníže Lvov, a v podstatě je k revoluci „donutili“. Patnáctého března 1917 tak byl prozatímním výborem dumy Lvov jmenován předsedou a ministrem vnitra prozatímní vlády. Car abdikoval ve prospěch svého bratra, který však trůn odmítl. Fakticky tak skončila nejen romanovská dynastie, ale i carský režim jako takový.
Do premiérského křesla Lvova tedy vynesly pověst národního hrdiny, organizační schopnosti a nezpochybnitelná patriotická činnost ve prospěch Ruska. Jenže nyní do země vtrhla politická revoluce, v mnoha aspektech ne nepodobná revoluci ve Francii. Lvovova politická zkušenost se dosud týkala jen praktických záležitostí na úrovni zemstev.
Stranická politika, založená na ideologiích, politickém marketingu, přesvědčování mas, tvoření koalic a útočení na protivníky, byla tomuto muži vcelku cizí. Nedokázal sjednávat koalice, vytvářet si politické zázemí a hrát hry o vliv. Tváří v tvář nekonečným sporům se pozvolna Lvov uchyloval do hájemství nebezpečných iluzí o dobrotě ruského lidu, jeho motivacích a vůli všech se dohodnout pro „blaho Ruska“. Jako by nově nabytá svoboda a demokracie měly být samospasitelné a měly jaksi samy od sebe (a spořádaně) vyřešit i sociální problémy Ruska. Nic však nebylo ruské realitě roku 1917 vzdálenější. Navzdory své praktické zkušenosti s ruským venkovem Lvov podceňoval nenávist rolníků vůči vrchnosti a jejich touhu po půdě. Navenek nekonečně pokorné rolníky nezajímaly ani tak politické svobody, dojednané v kabinetních kuloárech a oslavované ve velkých městech, jako spíš sociální revoluce, na jejímž konci je svobodný rolník vlastnící pozemek a majetek a mající pokoj od nepříjemného státu.
Právě politické svobody se staly Achillovou patou nového režimu. Na jedné straně si Rusko užívalo plnými doušky svobod, které si ostatní Evropané vybojovávali postupně a pracně od osvícenství, na druhé straně se otevřely dveře bezvládí a anarchii, v níž vláda přestávala vykonávat své funkce a často bezmocně přihlížela aktivitám politických extremistů, kteří nově nabytou svobodu zneužívali proti neukotvenému režimu.
Lvovovo Rusko, potácející se mezi Skyllou a Charybdou svobody a autority, stálo na pokraji chaosu a rozkladu centrální moci, kde místní autority i jednotlivci brali zákon do svých rukou. Nejenže musela prozatímní vláda čelit mocenské konkurenci populárních a často populistických sovětů, přímo volených továrních a posádkových buněk, ale nadto slabost centrálních institucí – od armády po byrokracii – rostla úměrně se vzdáleností od hlavního města.
Dokonce i Lvovi naklonění přátelé či známí cítili, že země by potřebovala spíše autoritu s diktátorskými pravomocemi, nikoliv filantropa oddávajícího se iluzím. Premiér v tom ostatně nebyl sám. Rovněž další demokratičtí politici se mylně soustředili především na potvrzení legitimity své moci a zbytečně dlouho čekali na demokratický mandát, který měl vzejít z voleb do Ústavodárného shromáždění. Ona prozatímnost, vtělená do samotného názvu jejich vlády, sama na sebe bezděčně prozrazovala nejen chybějící autoritu, ale také implikovala neochotu provádět nepopulární a radikální opatření. Slabost a váhání se v politice prostě neodpouští.
Kromě vnitřních problémů musel premiér Lvov řešit klíčové dilema: pokračovat ve válce proti Německu a Rakousko-Uhersku, dodržet závazky vůči spojencům a hájit územní integritu otřeseného impéria? Anebo toto vše obětovat ve prospěch stabilizace vnitřní situace a provedení nezbytných reforem? Ani zde Lvov nehájil jasné stanovisko. Každopádně jeho jménem ministr zahraničí Pavel Miljukov potvrdil Dohodě ochotu Ruska i nadále bojovat (což vyvolalo odpor protiválečně naladěných sovětů) a za jeho předsednictví ministr války Alexandr Kerenskij nařídil poslední velkou ofenzivu ruských vojsk, která nakonec selhala a obnažila naplno neudržitelnost „proza- tímního“režimu. V červenci 1917, po neúspěšném levicovém spontánním povstání, vypukla vládní krize, která stála Lvova premiérské křeslo. Nahradil jej přece jen energičtější a realističtěji uvažující Kerenskij.
První předseda prozatímní vlády Georgij Jevgeňjevič Lvov (1861–1925) je dnes zapomenutou postavou ruské revoluce. Ztělesňuje její lepší tvář, která prohrála v boji s radikalismem.
Marný boj
Události nabraly spád, jehož se kníže Lvov stal pouhým pasivním pozorovatelem. Poté, co bolševici převzali moc, rozpustili Ústavodárné shromáždění, šmahem škrtli předchozí snahu o resuscitaci parlamentarismu a demokracie. De facto tak zahájili občanskou válku.
Lvova bolševici v roce 1918 zatkli a uvěznili v Jekatěrinburgu – tedy v místě, kde byli o pár měsíců později zavražděni členové carské rodiny včetně bývalého cara Mikuláše II. Místní bolševická buňka chtěla Lva také zastřelit jako kontrarevolucionáře. Zachránila jej jeho skvělá pověst; kníže byl propuštěn. Uprchl do Omsku, který byl v té době v držení československých legionářů.
Bolševismus a Leninovu vládu považoval za pohromu. Snažil se nadále „zachránit Rusko“. Připojil se k protibolševické prozatímní sibiřské vládě a jejím jménem odcestoval v září 1918 do USA, aby požádal o spojeneckou pomoc. Protibolševickému odporu, čerpajícímu sílu pouze z domácích zdrojů, příliš nevěřil. Poslední naděje vkládal do dohodových spojenců a jejich aktivní vojenské i materiální pomoci. Realisticky si spočítal, že jedině Spojené státy by mohly mít zájem, moc i vůli Rusko před bolševiky zachránit. Lvov se setkal s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. Nejenže u něj nevzbudil větší zájem (amerického prezidenta více než politický či strategický rozměr Lvovovy akce zaujal jeho impozantní vous), ale hlavně přišel ve špatný čas. Válka mezitím skončila a pro spojence Dohody už padl hlavní strategický imperativ pro svržení bolševiků – totiž zvrátit jejich kapitulační politiku směrem k Centrálním mocnostem. Vítězové již měli jiné starosti a bolševické Rusko vzbuzovalo obavu spíše jako ohnisko revolučních nálad a sídlo nebezpečných revolucionářů, vyvážejících bolševismus do sociálně neklidné, válkou rozrušené poválečné Evropy.
Lvov se přesto nevzdával. Odjel do Francie a v čele Ruské politické konference se snažil aktivně zapojit do mírových jednání a získat statut legitimní exilové ruské vlády. Ani s tímto projektem neuspěl. Zůstal odsouzen k údělu věčného emigranta. Paradoxem života velkého ruského patriota bylo to, že se narodil mimo svou zemi, a v cizině, 7. března 1925 v Paříži, rovněž zemřel.
V normální, „spořádané a poklidné zemi“by se kníže stal ministrem nebo vlivným filantropem a mecenášem a za jeho aktivity by se mu stavěly pomníky, psaly oslavné články a pojmenovávaly se po něm ulice. Stejně jako řada jiných, od cara Mikuláše II. přes právníka Alexandra Kerenského, se dostal do soukolí dějinných událostí, kterým ne zcela rozuměl a pro něž neměl vhodné a účinné řešení ani moc či vůli je prosadit. Ocitl se v poli poražených. Takové historie bere málokdy na milost.
Kníže Lvov po propuštění z bolševického zajetí na nic nečekal a po dalších peripetiích uprchl do Omsku, který byl v té době v držení československých legionářů