Existence na hraně a výpověď taky
Pro neobeznámené: Jarcovjáková vystudovala na FAMU fotografii, v 80. letech se zúčastnila výstav, které se na okraji podařilo veřejně prezentovat kurátorce Anně Fárové (signatářky Charty 77). V téže dekádě se Libuše fiktivně provdala, vycestovala do Západního Berlína, pracovně navštívila Japonsko. V 90. letech se vrátila do rodné země, nastoupila pedagogickou dráhu. Co fotila a jak žila během období, pro něž se zavedl pojem normalizace, začalo být pozvolna a torzovitě zřejmé v uplynulém čtvrtstoletí. Nejčastěji zmiňovány – i díky výstavě v pražské Langhans Galerii (2008) – byly snímky z T-Clubu v centru československé metropole, kde „kalila“gay a lesbická komunita. Ale povaha autorčiny tvorby i osobního života, o němž se v nečetných interview zmiňovala, jak teď už víme, zběžně a faktograficky, se vyjevila až nyní: po vydání rozsáhlé monografie Černé roky. Vázaný, na adekvátně kvalitním papíře vytištěný svazek kombinuje deníkové zápisky a fotografické záznamy od května 1971 do září 1986.
Je to temné čtení a prohlížení ve veškerém možném smyslu. Sousloví sex, drogy a rokenrol vyjadřovalo a vyjadřuje odvázanost, nespoutanost, veselí, určitý styl. Sex se u Jarcovjákové vyskytoval hojně, s oběma pohlavími. Jestliže alkohol, cigarety a káva jsou považovány za drogy, tak i ty drogy užívala v množství větším než My žijeme v Praze, to je tam, malém. Jenže rokenrolový odvaz se u Libuše nedostavoval: namísto něho je tu setrvalý boj a smutek. S vlastní leností, nesoustavností, s depresemi. Nekonečný koloběh s nezřízenou konzumací jídla, a tudíž nadváhou, s pokusy ji snížit dietami a cvičeními. Sebedestruktivní existování v určité vrstvě normalizační Prahy dokumentují Černé roky syrově jako málokteré tuzemské dílo. Přitom primárně neběží o dílo politické, politizující, protirežimní. Nabízí se – například při reflexi knihy – svést to všechno „na poměry“. Jistěže Jarcovjáková vyrůstala, studovala, pracovala a bavila se v rámci konkrétních společenských pořádků. Ale mnohem spíše než výpovědí o politice jsou Černé roky zpovědí určitého lidského typu, který se vyskytuje vždy a všude; jinak by třeba neexistovaly knihy Charlese Bukowského...
Obnažené vrstevnice
V tuzemských kruzích je zejména po vydání Černých roků tvorba Jarcovjákové přirovnávána k dílu dnes už dávno proslulé americké fotografky Nan Goldinové, shodou okolností (?) Libušiny vrstevnice (Jarcovjáková je ročník 1952, Goldinová 1953). Je to přirovnání víceméně prvosignální, založené na tom, že obě autorky náměty primárně čerpaly ze svých vlastních osudů, z intimních vztahů a osobních proher, že se pohybovaly v komunitách lidí sociálně či společensky existujících na okraji. Ale mezi oběma ženami existují podstatnější rozdíly než to, že jedna tvořila převážně ve Spojených státech a druhá především v malé středoevropské zemi, a než to, že Američanka snímala, vyjma úplných začátků, na barevný filmový materiál, zatímco Češka na film černobílý.
Goldinová je epičtější, přece jen méně těkavá, její soubory tvoří příběhy a v knize i galerii je lze prezentovat bez dlouhých doprovodných slov, i když – a to patří k tomuto pojetí výpovědi – je podmínkou přímo nutnou, aby se k divákovi aspoň v základních obrysech dostal osob- ní příběh Nan, aby věděl, že na mnoha těch fotkách s obličejem a tělem zmalovaným modřinami je sama autorka, že v tom všem byla namočená až po uši. Ona větší příběhovost, která je také v důsledku lépe použitelná na mezinárodní umělecké scéně (potažmo prodejná na trhu), se nejzřetelněji projevuje v časosběrných minicyklech, jež jsou součástí autorčiny celkové výpovědi a v nichž sleduje, jak její někteří přátelé odcházeli postupně ze světa pod náporem choroby AIDS. Ostatně čeští diváci se o tom všem mohli přesvědčit na jaře 1999, kdy Goldinová vystavovala v pražské Galerii Rudolfinum soubor Budu tvým zrcadlem a prodávala se tam tehdy i stejnojmenná objemná kniha (a zcela aktuálně: Goldinové soubor Balada o sexuální závislosti, čítající sedm stovek exponátů a čerpající i z téhož obrazového materiálu jako „Zrcadlo“, vystavuje nyníMuseum of Modern Art v New Yorku).
Jarcovjáková své fotky, jež jsou dnes součástí Černých roků, rovněž vystavovala – nikoliv často a vždy pouze v komorním rozsahu, ve výběru představujícím toliko fragment, výbor z jednoho či ze dvou cyklů. Kdyby měla mít souhrnnou retrospektivu, musela by dostat naprosto individuální instalační koncepci, základní a nosný nápad; jinak by se stovky fotek zvrtly v tříšť jednotlivostí působících pospolu jako exhibicionistický bizár. Snad by mohla mít podobu jakési chodby života, z níž by návštěvník vstupoval do jednotlivých místností, pokojů, příbytků, a zároveň by v tom řazení musela být zřejmá časová posloupnost. Chybět by nemohly úryvky z deníků, esence z nich. A muselo by to být vše instalováno natolik „natěsno“, že by se k jednotlivým fotkám nikdy nemohlo natlačit více lidí, protože divák by měl mít možnost konfrontovat se s těmi intimitami pokud možno o samotě. Snímky Nan Goldinové – a to je poslední srovnání s pražskou rodačkou – jsou fotogeničtější, respektive divácky vděčnější; to i díky erotické explicitnosti nejednoho záběru. Jarcovjáková je obrazově syrovější, „ošklivější“, nevděčnější, jakoby amatérštější, přitom však fakticky cudnější. Sexuální kontakty, nájezdy a zaklínění těl nikdy neukazuje s tou přímočarostí co rodačka zWashingtonu.
Zatím se tedy kniha jeví být pro tvorbu Jarcovjákové optimálním médiem. Tedy minimálně pro záznamy ze 70. a 80. let, kdy zapisování prožitého u ní bylo zcela organicky dvojdomé, písemné a fotografické (jestli je tomu tak dosud, nevím, ale fotografovat Libuše nepřestala, nové věci představila například předloni v ostravské galerii Fudicia). Samostatně by její deníkové písemné záznamy coby „literatura“těžko obstály; soudě ovšem jen podle toho, co se nachází v knize Černé roky; jsou to telegrafická sdělení, výkřiky, příkazy sobě samé a podobně. Editorka textů a nakladatelka publikace Barbora Baronová ve svém závěrečném slově informuje, že rozsah zápisků by vydal na několik svazků, ale už neuvádí, podle jakých zásad výběr probíhal, jak vyhlížejí originály. Zda jsou to vše jen ty trsíky (jimiž jsou Černé roky posety), anebo původní sešity a autorčin archiv obsahují kromě několikařádkových fragmentů a v knize přetištěných dopisů příbuzným ještě něco dalšího a delšího. Ediční postup Baronová nahazuje až moc obecně.
Fotografie Libuše Jarcovjákové samostatně, jak bylo napsáno výše, už vystaveny byly. Při výběru pro expozice tvůrkyně dosud upřednostňovala snímky přece jen aspoň trochu tradičněji komponované a sdělné, takové, které v knize většinou nechala reprodukovat na větší formát (ostatně to samé činí nyní, když ukázky z knihy poskytuje médiím). Avšak úplná pravda o jejím focení zní takto: přirozenou součástí autorského přístupu paní Libuše jsou „marginální“snímečky, zcela amatérsky působící momentky, jež ale mají v celku díla své místo. Vypovídají totiž o naprosto „nerozhodujících okamžicích“naprosto „nerozhodující“formou. Když ovšem dojde k nakupení těchto marginálií v galerii (což se stalo roku 2014 v pražském Ateliéru Josefa Sudka, kde kurátor Michal Nanoru sestavil kolekci Ziellos, ve významu bezcílnost, bezúčelnost), tak se po zhlédnutí jejich určitého počtu marginalizuje i celek. Jejich koncentrace v galerii, kdy se vedle sebe natlačené momentky tlačí do návštěvníka zraku, do značné míry potírá životní průběžnost výskytu banalit a ultraobyčejností. Tato průběžnost se lépe otiskuje do knihy, poněvadž kniha sama o sobě je průběžným médiem.
Prostě je dobře, že Černé roky existují.
Libuše Jarcovjáková je autorkou knihy, která by dříve nejspíš ani nemohla být vydána. Už proto, že učila na střední škole a publikace Černé roky by příliš byla „předmětem doličným“. Nadmíru toho prozrazuje.
Rozhovor s autorkou + některé další fotografie přinese příští týden Magazín LN Pátek