Emancipace

Se Sany se nějakou dobu známe, ale během společně stráveného odpoledne mě stejně spousta věcí překvapila. Tahle třicetiletá mladá žena má totiž na kontě víc než jen celosvětově známý dokument o světě ženského graffiti Girl Power. Věnuje se třeba provádění turistů po Praze v netradičním duchu nebo dělá graffiti workshopy pro autistické děti. potřebuji nic dokazovat ani nikomu jinému, ani sobě, dělám to jako koníček.

LN Je vůbec v Česku nějaká vyloženě holčičí graffiti komunita?

Dlouhou dobu jsem byla jediná. Ale díky mému dokumentu Girl Power, což je historicky první dokument o holkách v graffiti z celého světa, který jsme natáčeli na všech kontinentech kromě Antarktidy, začaly holky malovat i tady. Je super, že to mají díky mně o něco lehčí.

LN Jaký je rozdíl mezi graffiti tady a ve světě?

Graffiti je vždycky úzce spojené s danou zemí a její historií. V západní Evropě nebo Americe, kde je graffiti hodně dlouho, když někdo něco namaluje ilegálně, tak je to vzkaz pro autority ve stylu „nemáte to pod kontrolou“. V Americe vidíš graffiti už i na značkových kabelkách a umělecká díla těch, kteří s ním začínali, se prodávají za miliony. V Jižní Americe graffiti zbožňují. Často tě doslova prosí, ať jim pomaluješ dům, protože milují barevnost. Obecně jsou tam lidi více venku a nechtějí žít jen v šedém domě.

LN Jak to vypadá na východ od našich hranic?

Do Asie graffiti teprve proniká, lidi moc nevědí, jak na ně reagovat, a třeba v Rusku je to hodně politická věc. Tam nechtějí dělat barevné zdi, chtějí vyjádřit svůj názor ve veřejném prostoru. Graffiti na Blízkém východě začalo v podstatě až s rokem 2011 a arabským jarem. Tehdy při revoluci autority vypnuly internet i mobilní sítě a lidé se s pomocí graffiti domlouvali a dodávali si odvahu. A nedávno jsem viděla video z Rakky ze Sýrie, kde dělali mladí lidé během noci politické graffiti „Stop ISIS“.

LN Ještě zpět k filmu. Jaká byla cesta od nápadu k realizaci?

Když mi bylo 21, měla jsem okolo sebe lidi, kteří studovali filmovou školu. A především kamaráda a kameramana Ondřeje Ry- bára. Točili jsme krátká videa a řekli jsme si, že tohle je dobré téma a že uděláme film. Byli jsme mladí a vůbec jsme si neuvědomovali, kolik to stojí úsilí a peněz. To je i příběh filmu. Na začátku jsem měla představu, že natočím pár holek, které se mnou budou chtít točit. Ale díky tomu, jak byl ten nápad unikátní a jak se v té komunitě holky emancipovaly, hrozně moc z nich chtělo být součástí dokumentu. A když mi pak třeba napsala holka, ke které jsem vzhlížela, musela jsem za ní, ať už byla kdekoliv na světě.

LN Jak jste snímek financovali?

Stál tři a půl milionu a v době, kdy jsme začali natáčet, jsem měla dobrou práci a kameraman Ondřej taky. Proto nám to taky trvalo tak dlouho, nejdřív jsem musela našetřit a pak jsme teprve mohli někam jet. Na začátku jsme sice našli koproducenta, ale ten měl představu trochu jinou, třeba tam chtěl polonahé holky v plavkách. A to byl přesný opak toho, co jsem chtěla já.

LN Takže jsi začala točit na vlastní pěst...

Uvědomila jsem si, že ten film musím natočit sama. Díky tomu, že jsem dokázala přesvědčit ostat- ní o tom, co dělám, jsem nakonec dostala i dost grantů. Sice to byly malé obnosy, ale i tak to pomohlo. Když jsme film dotočili a vytvořili hrubý střih, věděli jsme, že na dokončení budou potřeba další finance. Nakonec jsme se domluvili s filmovou společností Punk Film a koproducentem se stala i Česká televize.

LN Natočit Girl Power ti nakonec trvalo téměř 10 let. Muselo být těžké to nevzdat…

To bylo. Ale já to musela dotáhnout do konce. Věřím, že jsme zaznamenali proces toho, jak jdou ženy v této oblasti nahoru. Když mi před patnácti lety někdo řekl, že to nemůžu dělat, trochu jsem o sobě pochybovala. Dneska je mi úplně jedno, co si kdo myslí, a dělám to, co cítím. A vidím to i kolem sebe – žen je všude víc, nejen v graffiti, ale i v ostatních oborech.

LN Jaké máš na film ohlasy?

Holky mi píšou dopisy, nosí mi dárky na projekcích, chodí mi maily… Když mi přijde dopis s textem „díky tobě jsem si začala věřit“, úplně mě to dojme. Pro mě je důležité, že i když globálně jsou holky v graffiti mikrokomunita, dokázala jsem tím fil- mem říct, že dokážou cokoliv. Třeba dostat film do kin po celém světě.

LN Co všechno už má snímek za sebou?

V současné době jsme měli přes 70 projekcí na filmových festivalech a kinech. Po kinodistribuci v České republice a Slovensku jsme promítali po celém světě a na festivalu v Hamburku jsme navíc dostali ocenění za nejlepší dokument.

LN Čím se teď živíš?

Stříhám krátké filmy, organizuji umělecké eventy, dělám graffiti workshopy a taky dělám průvodce pro Prague Alternative Tours, což je projekt, který jsem spoluzakládala. Cílem je ukázat Prahu takovou, jaká je. Opustit „disneyland“.

LNKam turisty bereš a jak na to reagují?

Jdeme se projít do Karlína, Holešovic a někdy na Žižkov. Vzniklo to tak, že jak jsem cestovala s filmem a dělala různé festivaly v Praze, potkávali jsme spoustu cizinců, kteří měli podobné zájmy jako my. V Praze nebyli poprvé a my jsme jim ukazovali místa, kam chodíme. Jim se to strašně líbilo, ale zároveň říkali: Byl jsem tu pětkrát a tohle vidím poprvé, jak je to možné? A tohle je ještě Praha? Měli zkrátka o Praze jinou představu. Ani horší, ani lepší. Jinou. Přišlo nám super, že mladí lidé provedou turisty Prahou, popovídají si a vymění názory.

LN Kolik lidí už jste takhle provedli?

Přesně netuším, ale za ty čtyři roky to budou určitě tisíce.

LNO čem jsou graffiti workshopy, které jsi zmiňovala?

Graffiti je hrozně chytlavá věc, ale člověk si to musí zkusit a dobré je, aby měl vedle sebe člověka, který mu vysvětlí základní druhy trysek a co jak používat. Lidé se často vyptávali, jak co dělám, tak jsme to začali nabízet a je o to velký zájem. Malujeme na plátna nebo legální graffiti zdi, kterých je v Praze plno. No a díky tomu, že