Nekupujte steaky v pytli
Výživa čtyřnohých miláčků je pro většinu z nás veledůležitá. tudíž stále roste, avšak do obchodování s produkty pro psy a kočky se pouštějí i ti, kdo chtějí pouze vydělat. A tak marketing bývá často zajímavější než produkty samotné.
Krmiva pro psy a kočky jsou už dlouhá léta oborem, kde je možné prodat zákazníkovi téměř cokoliv, aniž by on věděl, co si vlastně kupuje. Zákony a vyhlášky velmi dobře definují, jaké složení surovin má krmivo obsahovat a také v jaké podobě se má toto složení prezento- vat. Přesto bylo a stále je velké množství značek, které tato nařízení částečně nebo úplně ignorují. I proto stále vídáme obaly krmiv s vyobrazením různých exotických surovin, bylin, koření, ovoce a lososových steaků, zabírajících téměř celou plochu. Skoro by se zdálo, že výrobek snad ani nic jiného obsahovat nemůže.
Opak bývá pravda. Ve skutečnosti tam tyto luxusní ingredience najdeme v mikroskopickémmnožství, a pokud se ze složení na obalu něco o jejich skutečném obsahu vůbec dočteme, množství často bývá až za desetinnou čárkou. V této disciplíně jednoznačně exceluje zobrazování masa, hlavně čerstvého, a to z těch nejvybranějších partií. Převážná většina krmiv ale vůbec žádné čerstvé maso neobsahuje a je vyráběna ze suchých surovin, tzv. masových mouček, které se zobrazeným 400g steakem nemají nic společného. Pak už nastupuje matematika a jistá dávka odvahy. Když sečteme veškeré maso, které na oba- lu najdeme, tedy maso v syrovém stavu s obsahem masové moučky a tuku, často se můžeme dostat ke kýženým 80 %. Stokrát opakovaná lež se rázem stává pravdou. Vždyť my přece chceme krmivo s 80 % masa, i když jsme obsah masa ve skutečnosti nespočítali. Další část majitelů psů i koček si také myslí, že oněch 80 % je obsah bílkovin v krmivu. A to už je na pováženou. Takovou nálož bílkovin neměl ani tyranosaurus.
Jen pro zajímavost. Americká společnost Wenger – světový výrobce technologií (extrudérů) a také lídr v jejich aplikaci pro pet- food – se pozastavuje nad čísly o obsahu masa, která výrobci uvádějí na obalech svých produktů, když ze své praktické zkušenosti vědí, že to vůbec není reálné vyrobit. Do nabídkového řetězce pak vstupují další marketéři, tzv. „vykladači pravdy“. Je veřejným tajemstvím, že nejvlivnější platformou, která dnes formuje názor zákazníků, jsou sociální sítě, diskusní fóra, blogy a webové stránky různých hodnotitelů krmiv. Většinou jde ale o samozvané hodnotitele bez náležitého vzdělání, pro které je to v lepším případě koníček, v tom horším pracují pro pří- slušnou firmu a jde o dobře promyšlený byznys.
Za roky vzestupu petfood jako odvětví se dokonce podařilo vytvořit kategorie, jež mají vytvářet dojem odstupňované kvality: ekonomy, premium, superpremium, ultrapremium, dokonce i hyperpremium. Normální člověk by si myslel, že tato „sofistikovaná kategorizace“vyplývá ze závěrů nějakých vědeckých šetření o výživových potřebách zvířat ve vazbě na použité suroviny a jejich kvalitu. Nebo alespoň „z nějakého zákona“. Jenže – světe, div se – on je to zase jenom marketing dobře namíchaný s osobní odvahou výrobce svoji značku zařadit do určité kategorie bez ohledu na obsah. Mnoho z nás si pak ani nechce přiznat, že když kupuje drahé krmivo např. z USA, v nádherném trendy obalu s vlkem nebo mrskajícím se tuňákem, platí v podstatě za totéž, co nabízejí řetězcové značky za třetinu ceny.
Mezi profesionály v oboru se čím dál častěji a hlasitěji hovoří o tom, že spotřebitelé ani maloobchodníci nemají relevantní parametry pro měření skutečné kvality krmiv a většina z nich ani nechápe vztah mezi kvalitou krmiva a potřebami zvířete. Otázkou je, zda hlavně obchodníci budou mít chuť to změnit, když se v tom točí takové peníze. Aby to nevyznělo úplně pesimisticky, na trhu je i řada poctivých výrobců, kteří vidí hlavně zvíře a jeho reálné potřeby. Opět pro zajímavost, v loňském roce byla v USA publikována studie o detailním testování krmiv (6 druhů krmiv pro psy a 6 pro kočky), které bylo financováno z dobrovolné zákaznické sbírky a organizované jednou webovou komunitou. Krmiva byla podrobena důkladnému laboratornímu testu z pohledu jejich garantovaného složení, obsahu živin včetně stopových prvků, přítomnosti nejčastěji se vyskytujících mykotoxinů, bakterií, obsahu kyseliny kyanurové a melaminu a také obsahu pentobarbitalu (sedativum používané k eutanazii zvířat). Výše uvedené dokazuje, že zákazníky začínají zajímat informace sahající daleko nad rámec běžných kontrol, nechtějí být pouze stádem, které se nechá oklamat a zaplatí za něco, co v jimi zakoupeném pytli krmiva opravdu není. Vzhledem k tomu, že se rádi inspirujeme Amerikou, snad tento trend přijde i k nám. Proto: ptejte se při výběru u skutečných odborníků. A jak je poznáte? O tom v některém z příštích článků. Článek si přečtěte na www.lidovky.cz