Česko je silně patriarchální

Lidove noviny - - Domov - MICHAELA KABÁTOVÁ

LN Jak byste popsal společnost vzhledem k rovnosti pohlaví?

Rádi o sobě říkáme, že jsme liberální. Ve skutečnosti jsme ovšem neskutečně patriarchální a konzervativní, do značné míry také rasistická, nebo chcete-li xenofobní společnost. Často se jako důkaz otevřenosti české společnosti používá třeba to, že v Praze máme gay pride. Na menších kauzách se ale jasně ukazuje, že otevřená společnost nejsme, což souvisí s tím, že neumíme diskutovat. Vždy se odběhne k něčemu, co není podstatné, jako u učebnice s básničkou Jiřího Žáčka. Místo toho, aby se řešilo, co má být v učebnicích a proč, se přešlo k tomu, že nemůžeme zasahovat do svobody autora – básníka. Podstata problému tak zůstala nedotčená. Zajímavé je, že i konzervativní strany hodně mluví o svobodě. Dá se tím ale maskovat právě to, že nejsme příliš svobodná společnost.

LN Ve vztahu k ženám nebo mužům vidíte konzervativní smýšlení konkrétně v čem?

Projevuje se všude. Od obecných představ, co mají dělat muži a co ženy, až po rozdíly v platech a ohroženost chudobou. Kdo je jí dnes nejvíce ohrožený? Většinou seniorky, ale také samoživitelky. Ženy žijí v průměru déle, mají ale menší důchody. To souvisí se zažitou představou, že ženy mají mít děti a trávit s nimi co nejvíce času, což znamená, že nepracují stejně dlouho jako muži, u kterých se péče o děti neočekává, a pak tedy mají menší důchody. V tomto jsme se od normalizace nikam neposunuli.

LN Máme v sobě sociální cítění, nebo si spíše řekneme „Tak se neměla rozvádět“?

Neoliberální přístup ke společenským vztahům k nám přišel v 90. letech. V kostce říká, že každý máme startovací čáru stejnou, a když neuspějeme, je to naše vina. Společenské struktury, normy a nerovnosti jako kdyby přestaly existovat, jako kdyby nás neovlivňovaly. Viníme tak lidi, kteří za to, že jsou v nějakém průšvihu, často ani nemohou. Všimněte si, kdo o stejné startovací čáře nejčastěji mluví. Jsou to úspěšní, bohatímuži. Potvrzují si tak svůj status lidí, kteří si zasloužili svou pozici. Zastírá se tím ale systémové nastavení naší společnosti, které předznamenává, co kdo může dělat. Sem spadá i gender.

LN Uznáváme tedy takzvané typické role pro ženy a muže?

Představy, že ženy jsou pasivnější, měly by být hezké a pečovat a uklízet a muži jsou ti racionální, kteří vydělávají peníze, vždy někde probublají. Jakmile se začne řešit třeba délka a formy rodičovské dovolené, tyhle představy probublají velmi silně. To platí i o řešení genderové vyrovnanosti v učebnicích. Na těchto kauzách je vidět, že tu panují velmi tradiční představy, které promlouvají i do politiky.

LN Přeje politika tomu, aby rodina fungovala vyrovnaně?

Politika přeje pouze tradiční rodině. Četl jsem názor, že dřív si muž našel pár dní, aby s dítětem byl, tak proč by to tedy nyní měl platit stát? Je tu patrné přesvědčení, že o zbytek se má postarat matka. Představa, že bychom měli rodičovskou dovolenou napůl, nebo dokonce povinnou otcovskou dovolenou, jako je tomu například v Norsku, je nemožná. Podle mě je to škoda. Nechci být jen živitel, chci mít se svým dítětem také nějaký vztah.

LN Proč se nyní častěji ozývá problematika genderové rovnosti?

Setkávám se se dvěma rozdílnými představami. Emancipace proběhla – ženy mají volební právo, na vysokých školách jich studuje dokonce více než mužů a teď už se jen ladí detaily a rovnost už máme. Pak jsou tu lidé, kteří poukazují na to, že k faktické rovnosti máme ještě daleko, a že se navíc může velmi snadno rozplynout to, co už jsme v oblasti rovnosti vybojovali. Nesmíme tedy přestat. Důležitá je opravdová rovnost, tedy že když budu chtít, můžu. To je začátek rovnosti, do které vstupuje vliv rodiny, školy i společnosti.

LN Přistupuje se ve školách stejně k dívkám jako k chlapcům?

Vzdělání o genderu je v Česku stále velmi slabé, a to i na pedagogických fakultách. To opět souvisí se zmiňovaným konzervatismem a odporem k tomu, přiznat si, že jde o důležitou složku vzdělání. Studoval jsem vysokou školu v Anglii, kde gender tvoří jednu ze základních součástí vzdělání, je to prostě nutné znát, pokud máme být schopni nejen něco o společnosti říct, ale i se v ní orientovat. Připadá mi naprosto fascinující, že jsou tady všichni a priori proti genderu, i když o tomto tématu nic nevědí.

LN V rámcových vzdělávacích programech je...

Jak se můžeme věnovat tématu, když mu ani vyučující nerozumí, a navíc jsou proti němu zaměřeni? Do škol pak nutně vstupují tradiční představy a reprodukují se v nich stereotypy. LN Pokud už pedagogický sbor není připraven, neměly by do tříd pomyslně vstoupit kvalitní učebnice? I ty jsou totiž podle kritiků genderově nevyvážené.

Před nedávnem vyšla studie úspěchů ve škole mezi šestiletými dětmi. Ukázalo se, že si holčičky svůj úspěch vysvětlují tím, že jsou sice hloupější než chlapečci, ale více pracují. Kluci zase musí hrát takové to „samozřejmě, já jsem chytrý od přírody“. Je tedy vidět, že by to určitě nestačilo, ale kvalitní učebnice jsou základ.

Čím dál častěji se hovoří o krizi mužství a emancipaci žen. Ve skutečnosti podle Petra Gibase ze Sociologického ústavu Akademie věd vnímá společnost roli obou pohlaví od normalizace stejně. Žena se stará, muž pracuje.

LN Jakou roli má tedy v roce 2017 žena a jakou muž?

Hodně se mluví o krizi mužství. Je pozoruhodné, že přestože máme data, která ukazují na diskriminaci žen a jejich nerovné postavení, krize mužství se těší velké pozornosti. Má pramenit z toho, že muži ztrácejí nebo již ztratili pevnou půdu pod nohama, protože bychom měli být živiteli, ale ženy se najednou emancipují. Je důležité vidět, že něco se říká a něco jiného se dělá.

Příklad z vědy – donedávna platilo pravidlo vyžadující po žadatelích o grant dlouhodobou nepřerušovanou stáž v cizině. Pak se strhla debata, protože se ukázalo, že to pravidlo znevýhodňuje ženy. Objektivně se může zdát, že je to neutrální pravidlo, každý přece může někam odjet. Ale když jste ve věku přes 30 a chcete mít dítě nebo ho případně už máte, nikam neodjedete. A protože péče o dítě se automaticky přisuzuje ženě, není ta podmínka neutrální. Automaticky vyřazuje velkou část lidí, zejména žen, která by ten grant mohla získat.

LN Co když žena dělá profesi, která se přisuzuje mužům?

Máme generické maskulinum. Ukazuje se, že ženy, které jsou v maskulinizovaných povoláních, preferují, aby se říkalo, že jsou fyzikem, chemikem. Je to totiž prý bezpříznakové. Opak je ale pravda, ukazuje se tu tlak na přizpůsobení se. Kdybych byl žena a chtěl bych, aby se v mužském kolektivu říkalo, že jsem bagristka, byl bych za potížistku, člověka, který zbytečně něco řeší, a byl by na mě vyvíjen tlak, abych takovou „zbytečnost“neřešila.

LN Zastáváte názor, že emancipovaná žena svoji emancipaci vůbec neřeší?

V české společnosti na ni čeká spoustu překážek, které musí překonávat vědomě. Nikdo není emancipovaný tak, že by se jako emancipovaný narodil. Patří do toho slaďování rodiny a práce, vztahu a kariéry a otázka ústupků, vyjednávání, klíčových okamžiků rozhodování. Abychom mohli mluvit o emancipaci, je nutné vnímat obtížnost našeho postavení a snah o jeho změnu. Údaje o platové nerovnosti v příloze Akademie na straně 14

„Všimněte si, kdo o stejné startovací čáře nejčastěji mluví. Jsou to úspěšní, bohatí muži. Potvrzují si tak svůj status lidí, kteří si zasloužili svou pozici. Zastírá se tím ale systémové nastavení naší společnosti.“FOTO MAFRA – FR. VLČEK

Petr Gibas:

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.