Skálu nelze popsat ani vyčíslit
Osobitý umělec, originální tvorba, výstřední nápady, překvapivé architektonické řešení. Tak se dá stručně zhodnotit expozice, která má ambice vzbudit ještě větší divácký zájem a nadšení, než zažila Skálova instalace před třinácti lety v nedalekém Rudolfinu. Díla vytvořená sochařem, malířem, sběratelem, ilustrátorem a hudebníkem od roku 2004 do současnosti mají v Jízdárně premiéru.
Silný prožitek z výstavy je nepřenosný, těžce popsatelný. Bez osobní návštěvy ho nelze sdílet. Paleta artefaktů, nejrůznějších uměleckých předmětů, obrazů, kreseb, ale i kinetických soch by měla uspokojit široké publikum a stejně široké spektrum jeho vkusu. Vedle šíleností s ultramoderními prvky najdeme klasiku, vedle monumentálního Zubu času – letitého dubového kmene se zlatou korunkou – nafukovací bílý pytel – Duch lebky. Kdo si nevšimne poblíž ležícího generátoru, který náhle zasyčí, vžene do bezvládné textilie vzduch a vynese ji do výšin, kde se lebka vzedme a zatočí nad hlavami publika, musí se smát nápadu i svému prvotnímu úleku. To je jen jeden z prvků velké mozaiky, která má za úkol splnit Skálův avizovaný záměr „připravit divákovi komplexní zážitek“.
Zábavný bulvár uprostřed Jízdárny
Již samotné využití prostoru Valdštejnské jízdárny, navržené Skálou, je impozantním nositelem nálady a očekávání. Tuzemský návštěvník v něm ocení vybočení z tradičního výstavního stereotypu, tak zřídka vídané na české scéně. Barokní sál, v němž většinou prezentovaná díla visí nebo stojí, změnil autor v malý bulvár, na jehož trase umístil pět rozdílně nasvícených pavilonů z dřevotřísky. Všechny mají svůj název, dá se do nich vstupovat jako do malých domečků, barů, obchůdků, v nichž návštěvníci najdou exponáty rozsortýrované Františkem Skálou podle tématu. Mezi nimi jsou umístěny monumentální solitéry, na stěně rozměrný obraz nazvaný Štiavnické plátno (pastel na plátně z roku 2016).
Je inspirativní trávit čas na pomyslném prospektu, prohlížet si díla v kabinetech nebo do nich jen nahlížet oknem. Na střeše jednoho z nich stojí obrovský drátěný Jednorožec, náznakem připomínající mytické zvíře nebo ozdobu historických budov. Okolní sochy vytvářejí v pološeru výstavní síně ilu- zi stromů, pohyblivý Dům stínů simuluje na bulváru třeba reklamní panel. Záleží na fantazii každého návštěvníka, co si při procházce touto výstřední ulicí představí.
Všechna díla shromážděná v jednotlivých pavilonech nelze popsat ani vyčíslit, tvoří totiž několik samostatných výstav. Například v tzv. Musaionu, který splňuje autorovu představu muzea, jsou vitríny plné rozmanitých drobností, sběratelských cenností i autorských lahůdek. Najdeme zde sérii vysušených citrusů s podobou malých lidských hlaviček, Skálou na- zvaných Pomeloni. Je tady k vidění bílý opál, značka rikši diplomata z Indonésie, nevylíhnutý kokon bource morušového, hůl vybíjená stříbrem a kostí (sibiřská práce před rokem 1917), opičí hrnec nebo soška boha blesku....
Pavillon je zase plný Skálových domků snů. Průhledné krabičky vyrobil tak, že je z laminátu podobného tenké bláně sešil drátky. Jejich útroby skrývají knihu či ozdobu z vánočního stromečku i jiné „obyvatele“. Efekt materiálu obsahujícího skelné vlákno zvýrazňuje přirozené sluneční světlo dopadají- cí z Valdštejnské zahrady oknem Jízdárny. Vložené miniatury v jistou chvíli vypadají jako orgány uvnitř živého ústrojí. Po západu slunce se však některé z nich mohou jevit jako zařízené pokojíčky pro panenky.
Světlo je důležitým fenoménem celé expozice, kurátor výstavy Tomáš Pospiszyl ho nazval „jednotícím aspektem“. Jeho intenzita umožňuje prosvícení materiálu, jinde je naopak vhodnější tajemné přítmí a obě varianty jsou určitým nástrojem k pochopení díla.
V dalším sále a patře Jízdárny je vystaveno nepřeberné množství dalších děl všeho druhu – umělcovy deníky z cest, portréty (barevné grafiky) mužů nazvané Krasci, série Dopisů, Tykadlo či působivé plátno V kraji na okraji.
Desítky kuriózních děl mnoha rozměrů, od miniatur po monumentální, vytvořených z různých materiálů, od dřeva po plast, vystavuje František Skála (* 1956) v pražské Valdštejnské jízdárně.
Vedle dřeva svítí plast
I těm, kterým Skálovy výstřednosti a umělecké pojetí zcela nesednou, musí imponovat neutuchající radost a hravost, která z jeho tvorby vyzařuje, stejně jako umělcova nevyčerpatelná invence a energie. Své letité příznivce a znalce možná překvapí, jak rozšiřuje spektrum používaného materiálu. Milovník přírody, zejména dřeva, představuje i práce z laminátu, drátů, plastů. A nebyl by to Skála, aby si nevybral z přemíry nových možností tu nejatraktivnější. Konstrukční plast zvaný sustamid, používaný na ozubená kola, dostal ve Skálově ateliéru zcela jinou dimenzi. Sekerou z něho vytepal kolekci předmětů, které u návštěvníků evokují nádech exotiky. Ve tmě jednoho z kabinetů svítí sustamidové hroty oštěpů, meče, brka, ženské siluety a čepele tak sugestivně, jako by se zaleskly v noci někde v buši. Nebýt popisků, dala by se díla vytvořená v letech 2014–15 vydávat za sbírku předmětů ukořistěnou neznámému kmenu kdesi na konci světa.
Vynalézavá díla vzbuzující řadu asociací budou v Jízdárně k vidění až do 3. září. Často se nedá zjistit, zda jimi autor chtěl něco sdělit, či se jedná jen o uměleckou vizi. Na první pohled se může zdát, že neodkazují k žádným vážnějším myšlenkám. Stačí se ale pozorněji zadívat třeba na Intelektuálku nebo Zlatou mládež a je téměř jisté, že František Skála vnímá současnost stejně dobře, jako si z ní umí dělat legraci.
Autorka je publicistka