Česko–španělské průsečíky nejen na Pražském jaru

Součástí Pražského jara je už druhým rokem programová linie mířící do Španělska. Zaceluje naše leckdy chatrné znalosti o svébytném vývoji hispánské hudby: ta se totiž nevyčerpává jen flamenkem, Manuelem de Fallou a případně Isaacem Albénizem.

Letos v rámci tohoto festivalového geografického akcentu vystoupí soubor Forma Antiqva, který přiveze ojedinělý žánr španělského hudebního divadla přelomu 18. a 19. století, scénický kuplet tonadilla escénica. Základ tohoto souboru tvoří sourozenecké trio bratří Zapicových, které v samostatném koncertu otevře také pohled do španělských archivů s hudbou 18. století pro cembalo, teorbu a barokní kytaru. Kytarové kvarteto EntreQuatre představí kytarovou tvorbu posledního třicetiletí, jejíž vznik jeho členové z velké části iniciovali. A současná hvězda španělského flamenka, zpěvačka Rocío Márquezová, nabídne svůj nejnovější projekt, který je inspirován osobností básníka Federika Garcíi Lorky.

Zatímco španělská hudba u nás zůstává zatím stále raritou, česká hudba se u Španělů těší značné oblibě – nejen trojice Dvořák, Smetana, Martinů, ale i Suk, Foerster, Fibich, Novák. Podle ředitele kulturního centra v Madridu Stanislava Škody je takový zájem daný i tím, že Španělé rádi poslouchají „klasiku“, jenže vlastních skladatelů mají málo. Z ostatní české kultury však podle Škody ve Španělsku znají spíš takové střípky: „Ale naštěstí už to dávno není jen trojúhelník Kafka – Praha – Kundera. Ze spisovatelů jsou známí Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal. Díky básnířce a překladatelce Claře Janésové i Vladimír Holan a Jaroslav Seifert.“

Hodně lidí chodí podle Stanislava Škody do klubových kin na československou novou vlnu. „Jistému zájmu se ve Španělsku těší náš animovaný film – Jiří Trnka, Jiří Brdečka, Karel Zeman. Samostatnou kapitolou je Jan Švankmajer, oblíbený jako pokračovatel surrealistické avantgardy i tradice trikového filmu. Na tradici české animace navazuje i studio Amanita design z Prahy, kteří jsou zde velmi populární s výtvarně dokonalými počítačovými hrami.“

S hudbou souvisí i jedna z nejvydařenějších akcí, na které se podílelo České kulturní centrum – uvedení dětské opery Brundibár Hanse Krásy v Královském divadle v Madridu, ale i v Santiagu de Compostela a ve Vigu. K velkému diváckému imediálnímu ohlasu přispěla rozsáhlá výstava kreseb malých i dospělých terezínských vězňů a Dagmar Lieblová, která se podělila o své vzpomínky, když jako dítě zpívala v Brundibárovi ve sboru při jeho uvedení v terezínském internačním táboře.

Krásův Brundibár je podle Stanislava Škody také příkladem toho, jak efektivně ve Španělsku i dalších španělskojazyčných zemích prosadit českou kulturu: „Snažíme se nabízet těm nejprestižnějším institucím český program, tak aby ho samy přijaly za svůj a společně s námi ho zprostředkovaly španělskému publiku.“

Podle Škody se povedla kolektivní výstava českých sklářů vMuzeuMAVA a v Královských sklárnách v La Granja, k vidění vMadridu byla obsáhlá kolekce malíře a grafika Michela Fingestena. K úspěchům patří i výstava výtvarníků Josefa Zlámala a Richarda Stipla v Mexiku, fotografky Markéty Luskačové ve španělské Huelvě a Valladolidu a retrospektiva české fotografie 20. století v Cuence.

Ovšem ne všechno kvalitní české se ve Španělsku chytí. Když přijel Jarek Nohavica, který doma vyprodává stadiony, v Madridu přišlo ze zvědavosti jen pár Španělů, které tam vzali čeští kamarádi, vzpomíná ředitel kulturního centra.

Největší prestiž požívají ve Španělsku instituce v oblasti výtvarného umění – Museo El Prado, Reina Sofía, Museo Guggenheim v Bilbau, Thyssem-Bornemisza: „Snažíme se, aby se uskutečnila velká výstava českého umění v některé z nich. Zájem na španělské straně by byl. V Čechách je to horší,“dodává Stanislav Škoda.

Zatímco u nás španělská hudba zůstává stále raritou, česká hudba se u Španělů těší značné oblibě – nejen trojice skladatelů Dvořák, Smetana, Martinů, ale i Suk, Foerster, Fibich, Novák

Autorka je operní kritička