NEKROLOG Předák hornické prózy
Zemřel Ivan Landsmann, jehož dělnický román Pestré vrstvy vyvolal v roce 1999 senzaci
Vpátek dopoledne zemřel v Praze doma ve spánku osmašedesátiletý spisovatel Ivan Landsmann, jeden z největších samorostů české literatury a především autor vynikajícího autobiografického románu Pestré vrstvy, který společně s Černou knihou komunismu Stéphana Courtoise zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku 1999. V roce 2011 vznikla v ostravském Divadle Petra Bezruče stejnojmenná adaptace v režii Janusze Klimszy, která vyhrála Cenu Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo.
Kniha napsaná v emigraci
Leč napřed slovníkově. Ivan Landsmann se narodil v Novém Jičíně 26. února 1949 jako syn dělnice a důlního mechanika, kterého v synových osmi letech uvěznili za fingovanou zpronevěru. Časem se přestěhovali do Havířova, kde se přihlásil do učení na malíře pokojů, které nedokončil. Od šestnácti let pracoval jako závozník. Dvouletou vojnu si odbyl v Přáslavicích u Olomouce, poté nastoupil na karvinsko-orlovskou šachtu Antonín Zápotocký, kde se lopotil šestnáct let coby horník a předák geologického výzkumu. Oženil se a měl dvě dcery Evu a Ivonu, které dnes žijí v zahraničí.
V červnu 1985 podnikl cestu do Kanady za bratrem Petrem, emigrantem, ale nepohodli se tam, takže Ivan po dvou měsících požádal o politický azyl v Nizozemsku a usadil se v Rotterdamu. Měl telefonní číslo na exulanta Jaroslava Hutku, ale skoro dva měsíce se mu nemohl dovolat. Nakonec se to podařilo a na jeho popud – kdy mu dle legendy koupil sešit a tužku, aby podporu nepropil a raději psal, co v komunistickém Československu na šachtě, ale i v emigraci zažil – v červnu 1986 dokončil za pár měsíců téměř pětisetstránkový rukopis Pestrých vrstev, který vydalo až o třináct let později nakladatelství Torst. Po přímluvě Josefa Škvoreckého navíc získal v zemi azyl. Do vlasti se vrátil v roce 2001 a živil se všelijak, jako ostraha v knihkupectví Levné knihy nebo v hotelu a těžce bojoval o přiznání důchodu. Před deseti lety se podruhé oženil s Lucií Váchovou.
Zatímco v Pestrých vrstvách sopečná láva jeho spontánního vypravěčského talentu smetla všechno, co mu stálo v cestě, žel velké rozpaky a čtenářské zklamání způsobily jeho další prózy Fotr (2000), Vězení na svobodě (2002) či Šestý smysl (2008), kde jako by marně ohříval vychladlou polévku svých životních témat.
Opožděný debut padesátníka
Žánr tzv. dělnického románu má u nás od časů Jakuba Arbese či Gustava Pflegera Moravského dlouhou tradici, pošpiněnou trapnými poúnorovými agitkami, ale jakmile se někdo bez okolků a bez příkras ponořil do manuálních prostředí, čpících potem, chlastem, spermatem a solvinou, jako Bohumil Hrabal v prózách o kladenské Poldovce nebo písničkář Vlasta Třešňák v precizních portrétech lidí z metra či v zadýchaných očích kulhavého posunovače, režim se zmohl jen na cenzuru a tupé zákazy.
A přesně proto koncem roku 1999 vyvolal opožděný debut padesátníka Ivana Landsmanna, plný hrubého dialektu a pracovního slangu, takovou senzaci. Kde byl tehdy estrádní Ruda z Ostravy, prosím vás? Takže jsem pro autora společně třeba s Drahoslavou Janderovou, Eduardem Ovčáčkem, Zdeňkem Tycem, Břetislavem Rychlíkem, Jindřichem Pokorným, Pavlínou Řezníčkovou, Jiřím Peňásem, Jiřím Oličem, Ivanem Martinem Jirousem, Josefem Rauvolfem, Viktorem Karlíkem nebo Tomášem Glancem horlivě hlasoval v anketě tohoto listu a radoval se z jeho prvenství.
Muž ostře řezaných rysů a osudu
Přišel čas na osobní vzpomínku. Slavného laureáta jsem coby moderátor čerstvě pozval v lednu 2000 do českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Souhlasil, ale slovníkem figurky ze svého díla vyžadoval, abych mu do studia objednal „nějakeho toho umělce“. Záhy jsem pochopil, že myslel lahvové pivo, aby mu nevyprahlo. Seděl jsem v rozhlasové kanceláři s emeritní zpěvačkou a redaktorkou Yvonne Přenosilovou. Ivan spatřil její jméno na vizitce na dveřích, což ho vedlo k neskutečnému myšlenkovému zkratu: „Hraje ještě Olympic? A Vondráčková žije?“Debata to byla s tímtomužem ostře řezaných rysů a osudu dosti přízračná. Na dotaz, co jeho knize říkali rodiče, odvětil: „Mamce jsem to zakázal čist, bo to není červená knihovna. A tata si ji už ASI nepřečte, protože je mrtvy.“
Ale uměl se jinak dojemně rozpovídat. „Havirňa je peklo. Ale dá se to vydržet. Jen se nesmíš vzdát. Jak se jednou vzdáš, tak jedeš. Jak už se oblečeš do těch smradlavych faraček, tak je to risk nebo vpysk. Jako aj v celym životě.“A do své knížky mi těžkou rukou načmáral místo autogramu jakousi vlnovku.
Vzal jsem ho potom několikrát do restaurace Paseka, ještě dávno předtím, než se z ní stala havloidní lumpenkavárna, a musím říct, že pokaždé zanechal u pražských intelektuálů nesmazatelný dojem. Ovšemže za pomoci „umělců“. Nejen tam bude předák Ivan Landsmann bolestně chybět.