Proč se děti přestávají divit

Sleduju ten proces už v druhé generaci potomků. Jak berou rozum, jak si ohmatávají svět a jak je jim všecko divné. Ale taky jak jim později ve škole přestává být divné cokoliv, což je divné zase mně. Proč, když se musí v dějepise učit o povstání pravoslavných, nechtějí vědět, co je to pravoslaví? Proč se neptají, jak někdo v devatenáctém století bez elektronického mikroskopu dokázal seřadit prvky podle rostoucí hmotnosti jejich atomů, když ty atomy nemohl asi ani vidět? Nejspíš učinili zkušenost, že ve škole se učí ledacos, co jim nedává žádný smysl, ale že je potřeba se s tím smířit, protože jinak hrozí celá řada nepříjemností od nevole a sankcí rodičů po nepřijetí na stejnou školu, na kterou se chystá nejlepší kamarád. A že ptát se není nijak zvlášť žádoucí. (Natož aby se ptali, proč se to či ono mají vlastně učit.) Přitom být to na mně, neusuzuji o studijních předpokladech podle toho, jak dovedou žáci odpovídat na položené otázky, ale podle toho, jak se dovedou ptát.

Svět vzdělávání je plný žebříčků. A porovnávají se nejen školy samotné. Nedávno byl zveřejněn žebříček studentských měst, přesněji měst nejvhodnějších pro studium. Vyhrál Montreal, který nabízí výuku ve dvou světových jazycích, neboť má na svém území jak univerzity anglické, tak francouzské. Následuje Londýn a Paříž, jež po čtyři roky vedla. Do soutěže (jmenuje se QS Best Students Cities) se mohou hlásit města, která mají alespoň čtvrt milionu obyvatel a dvě univerzity v žebříčku Best University Rankings. Boduje se ovšem nejen reputace těchto škol, ale i bezpečnost v ulicích, kvalita ovzduší, mezinárodní duch, vybavenost a přitažlivost pro mladé lidi. V top 25 jsme nenašli Prahu ani Brno, ve střední Evropě bodovala jen Vídeň a Mnichov. Tak snad někdy příště.