Řekni ďáblovi ne
Jak Evropská unie po půlstoletí děje zamířila na sestupnou dráhu a kam to může vést
Znáte biblický příběh o hříšném kozlu? Na něj lidé naložili hříchy a potom ho vyhnali do pouště. Hříšného kozla občas připomíná vztah k Evropské unii. I na EU se nakládají mnohé hříchy států, politiků i lidských společenství v Evropě. A najde se dost těch, kteří by ji pak nejraději vyhnali do pouště. Jako by mohli nabídnout záruku, že bez EU bude všem evropským státům i lidem líp.
Můžeme si to připomenout dnes, kdy vrcholí summit k 60. výročí EU, respektive podpisu Římských smluv, které posléze ke vzniku EU vedly.
Když lidé věřili, že bude líp
Usedněme do stroje času a sledujme, jak se vztah k evropské integraci utvářel a měnil zejména v letech 1957, 2007 (slavnostní summit v Římě k 50. výročí) a 2017 (o poznání kyselejší summit též v Římě k 60. výročí). Proč ta původně skvělá idea ztrácí akceschopnost, sílu příkladu a širokou podporu nejen států, ale i evropské veřejnosti?
Svou roli hrál fakt, že se integrovala válkou zničená Evropa, začínalo se s málem, lidé neměli roupy a věřili v lepší budoucnost. A ty, kteří nevěřili, přesvědčila expanze Moskvy na východě. Není náhoda, že Bruselský pakt (smlouva o kolektivní obraně) byl uzavřen 17. března 1948, tři týdny po „Vítězném únoru“v Československu. Přímou vojenskou expanzi komunisté zkusili v Koreji, takže působilo logicky, že v Evropě se prosadila nová myšlenka: poraženého nepřítele – tehdejší západní Německo – nedeptat jako po první světové válce, ale naopak ho zapojit do hry. Pro francouzsko-německé spojenectví byli tehdy i Churchill a USA.
Též není náhoda, že Římské smlouvy byly podepsány 25. března 1957. O pár měsíců dříve odpískaly Francie a Británie na Sinaji de facto poslední koloniální válku (kvůli znárodnění Suezského průplavu Egyptem), a to na nátlak Eisenhowerovy Ameriky, čímž přišly o statut imperiálních velmocí. I takto byla západní Evropa „dokopána“k ochotě k integraci. Římské smlouvy položily základy k odbourání cel i překážek k volnému pohybu lidí, kapitálu i služeb.
Vše pokračovalo směrem k lepšímu. Rozšiřoval se počet členů integrace i rozsah svobod pohybu. Proto se 50. výročí Římských smluv slavilo spíše v euforii. Sami to pamatujeme. Postkomunistické státy byly už tři roky v EU (Rumunsko a Bulharsko od 1. 1. 2007) a ještě téhož roku byly přijaty do Schengenu. Tak proč je nálada po pouhých deseti letech jiná? Proč to vypadá, že EU se ocitla na sestupné dráze?
Já k nim nepatřím, to oni
Občas se říká, že EU rozložili „necivilizovaní Východoevropané“. Ale to je hodně povrchní pohled. Slábnutí demokratické legitimity v EU i národních státech je fakt i na západě. Britové neopouštějí EU kvůli „polským instalatérům“, ale aby si uchovali kontrolu nad svým vlastním rozhodováním. Nejprodávanější kniha na němec- kém Amazonu ( Hnaní od novináře Robina Alexandera) pojednává o tom, jak se v září 2015 rozložila výkonná moc, když nikdo nedokázal prosadit rozhodnutí vlády opět uzavřít hranice.
Oslabení autority EU, států i vlád je tak zřejmé, že Angela Merkelová a Francois Hollande nabízejí „vícerychlostní Evropu“. Poprvé to zaznívá od tak silných lídrů. Ale zároveň je to příklad stavění EU do role hříšného kozla, když s tím nevyrukovali lídři Unie, nýbrž jejích nejsilnějších států.
Zajímavější je ale to, jak si politici oškliví establishmenty vlastních států. Emmanuel Macron kandiduje na hlavu Francie, leč říká, že není součástí zakonzervované politické scény. V Německu se k establishmentu vymezuje Martin Schulz, až vytočil ministra financí Schäubleho: „Ten muž seděl desítky let v Evropském parlamentu, i jako předseda. Není-li toto establishment, tak co už?“V Americe uspěl s bojem proti establishmentu Donald Trump. U nás Andrej Babiš.
Dává to jistý signál o slabosti Evropy. Nejen Evropy ve smyslu EU, ale Evropy, která vznikla kdysi v Řecku coby styl života v demokracii, racionalitě a kritickém myšlení. Její vládnoucí elity svádějí všechno zlo na populisty a dělají z nich hříšné kozly. Ale samy se vymezují proti establishmentům, jako by tušily, že s nálepkou „establishmenťáka“žádné volby nevyhrají.
Slovo establishment bylo oblíbené v undergroundu. Ivan Jirous před 42 lety napsal: „Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, je třeba říci ne.“Bralo se to trochu jako legrace. Jako když exaltovaný starozákoník varuje: „Řekni ďáblovi ne.“Dnes se takový přístup prosazuje zcela vážně v politice. Pro jedny je ďáblem či hříšným kozlem byrokraticko-pokrokářský moloch EU. Pro jiné jsou to všichni, kteří tuto podobu molocha kritizují. Dejme tomu, že by se podařilo všechny ty hříšné kozly vyhnat do pouště. Ale kdo by tu potom zbyl?