Kardinál, jenž přemohl arcibiskupa
Zesnulý český primas dělal skoro všechno jinak než jeho předchůdce. Přesto skončil stejně: jako nezapomenutelný muž
ho domova“rozloučit s člověkem, který jim byl z různých příčin blízký.
Nebylo tomu tak vždy. Cestou na arcibiskupský stolec doprovázela Miloslava Vlka velká očekávání. U nemála lidí je ovšem po čase vystřídal pocit rozčarování. Ten kdysi usměvavý, energický a komunikativní duchovní, který vykonával své povolání a poslání natolik nadšeně, až ho z něj komunisté vyštípali do manuálních zaměstnání, se v Praze stále viditelněji potýkal s tíhou úřadu a odpovědnosti. Vlasy mu zbělely, tvář zpřísněla a ke konci úřadování si až příliš osvojil mluvu a chování církevního byrokrata. Těžko si představit pregnantnější shrnutí jeho arcibiskupské kariéry, než nabízel kontrast jeho výrazu na fotografiích pořízených během intronizace a pak při děkovné bohoslužbě na rozloučenou.
Od té doby uplynulo sedm let a ty snímky je dnes třeba doplnit o jeden další. Na něm se navzdory bolestem a tváří v tvář smrti usmívá šťastný, vyrovnaný a vděčný člověk, který odchází z tohoto světa s palcem zdviženým nahoru. Během života „na odpočinku“přepsal kardinál Vlk svůj arcibiskupský odkaz k nepoznání. Dokázal překročit vlastní stín způsobem, který nabízí inspiraci i těm, jimž jsou jinak katoličtí duchovní v lepším případě lhostejní.
Nevýt s vlky
Nepoddajná prácheňská povaha a silně vyvinutý cit pro spravedlnost budoucímu kardinálovi v podmínkách tvrdého stalinismu, pražského jara a následného gulášového komunismu postupně zajistily pozoruhodnou životní chronologii: gymnazista, továrenský dělník, student, archivář, bohoslovec, biskupský sekretář, venkovský farář, umývač oken.
Po maturitě nesměl studovat vůbec, později jen archivnictví, a když v uvolněnějších dobách konečně mohl absolvovat vytoužené bohosloví, nějak se mu nedařilo brát si k srdci „dobré rady“režimních (proti)církevních tajemníků. Nejprve se musel poroučet z Českých Budějovic do zapadlých šumavských farností. A když si nedal pokoj ani tam (navzdory varování například veřejně pohřbil maminku komunisty nenáviděného „Krále Šumavy“Rozálii Hasilovou), přijeli si pro něj esenbáci přímo do lažišťského kostela. „Bylo zrovna Dušiček a náves plná lidí, když ho sebrali,“zavzpomínal na to pro jihočeské vydání MF DNES jeden z pamětníků. Za trest musel opustit rodné jižní Čechy. I v podbrdském Rožmitále jako fa- rář sekal jinou latinu, než po jaké KSČ toužila – a na konci sedmdesátých let se musel stěhovat znova. Do Prahy. Umývat okna.
Byl zkrátka jedním z mnoha desítek odhodlaných a statečných duchovních, kteří se odmítli bát a namísto opatrnického manévrování v režimem striktně vymezených mantinelech dali přednost riskantnímu, ale nedozorovanému kněžskému působení v ilegalitě. Z jejich řady ovšem Miloslava Vlka vydělil osud, který na něj čekal v éře svobody. Ten charakterizuje chronologie jiná: nadějný biskup, úřadem uhranutý primas, odvážný emeritus.
Míla
Houževnatý kardinál František Tomášek, který za komunismu roky z donucení přesluhoval, protože po jeho odchodu by už strana nové obsazení pražského arcibiskupského stolce nepřipustila, dokázal na sklonku husákovského režimu v očích svobodomyslných lidí vtisknout zastávanému úřadu lesk. Především díky kuráži, s níž se za rozsáhlé pomoci mnoha ochotných a v zásadě utajených spolupracovníků (patřil mezi ně i Miloslav Vlk) stával stále důraznějším ochráncem lidí pronásledovaných režimem.
Ovšem kromě kreditu svému nástupci už logicky nemohl předat víc než jen tisíce chátrajících a zničených objektů, prořídlé řady kněží, jejichž průměrný věk dosahoval důchodových hodnot, ztrouchnivělou organizační strukturu a prakticky nulový aparát. Obnova čekala na jeho ná- stupce. A činorodý Vlk, jehož papež záhy po listopadu jmenoval biskupem v Českých Budějovicích, se netajil chutí, ambicí ani odvahou v budování svobodné církevní provincie uspět. Do Prahy přicházel z jihočeské metropole s pověstí otevřeného církevního hodnostáře, který problémy s gustem řeší. „Jednal jsem prakticky se všemi biskupy, ale žádný z nich nebyl tak konstruktivní a vstřícný jako Míla Vlk,“vzpomínal později na těsně porevoluční obnovu katolických řádů a řeholí představený salesiánů Benno Beneš.
Hned v prvních rozhovorech, které poskytl novopečený 35. pražský arcibiskup církevním i běžným médiím, si vytkl stěžejní body svého programu: začlenění tajně vysvěcených duchovních do oficiálních struktur; očistu církevních úřadů od těch, kdo se zkompromitovali spoluprací s režimem; širokou spolupráci s laiky a nápravu majetkových křivd, jichž se komunisté na církvi dopustili.
V mnohém se mu dařilo. Relativně rychle – a na svou dobu až překvapivě profesionálně – začalo fungovat tiskové středisko; s pomocí nadšených věřících vyrůstala centra pro mládež, studenty i rodiny. Za výkladní skříň nově budovaných církevních struktur platila výborně fungující charita. Její angažmá na válkou zmítaném Balkáně ještě nemuseli v první polovině devadesátých let postřehnout úplně všichni, nejpozději po katastrofálních povodních v roce 1997 už se ale charitní logo celorepublikově stalo symbolem účinné a rychlé pomoci.
De mortuis nil nisi bene. O mrtvých jen dobré. U mimořádných osobností ale někdy silné stránky zvlášť dobře vynikají na pozadí jejich slabostí a porážek. Právě proto si kardinál Miloslav Vlk zaslouží v den svého pohřbu víc než pár obřadných vzpomínek a dobromyslných příběhů. Do Prahy přicházel Miloslav Vlk z jihočeské metropole s pověstí otevřeného církevního hodnostáře, který problémy místo zametání pod koberec s gustem řeší
Ve stejné míře však začínaly přicházet i potíže – a to na citlivých místech, kde je nebylo možné přehlédnout.
Táhlé, ba chronické problémy na kardinála Vlka čekaly překvapivě tam, kde doufal, že bude mít naopak rychle splněno: při snaze inkorporovat tajné kněze a biskupy do klasického církevního života ve svobodných poměrech.
Sám sice na konci 70. let působil v ilegalitě a jako budějovický biskup jmenoval svým generálním vikářem jednu ze stěžejních postav podzemní církve, dnes již zesnulého duchovního Václava Dvořáka. V Praze se však rychle s částí „skrytých“zle rozhádal. Především s tou jejich větví, která v rámci konspirace světila na kněze i biskupy také ženaté muže, protože tak rostla naděje, že neuváznou v hledáčku politické policie. Právě u nich časem Vatikán – a po něm i do té doby maximálně vstřícný Miloslav Vlk – začali zpochybňovat platnost svěcení.
Reakce zklamaných, kteří za totality riskovali kriminál i životy (tajný biskup Fridolín Zahradník si odseděl pět let a kněze Přemysla Coufala StB rovnou zabila), na sebe nedala dlouho čekat. Tehdejší zaměstnanci pražského arcibiskupství například vzpomínali, jak skončila v polovině devadesátých let jedna z návštěv Fridolína Zahradníka na Hradčanském náměstí. Podobně jako kardinál byl i on prudší povahy. Když po relativně krátkém rozhovoru rychle odcházel s brunátnou tváří, rozletěly se dveře arcibiskupské kanceláře a oba kardiaci na sebe ještě nějakou dobu dál pokřikovali na schodech paláce.
Společnou řeč však český primas nedokázal najít ani smírným a od pohledu dobrosrdečným ženatým biskupem Janem Konzalem. Ten například neuměl pochopit, proč Miloslav Vlk začal popírat sám sebe, když odmítal přiznat, že ještě před pár roky, jako českobudějovický biskup, sám zval ženaté kněze ke spolupráci a výpomoci. „Vím zcela jistě, že tam jezdili. Sám jsem tam dva z nich navštívil. A vím zcela jistě, že tam nejezdili pytlačit, ale byli tam pozváni. Mluvil jsem o tom s generálním vikářem Václavem Dvořákem,“vzpomínal Konzal v roce 1998 rozčarovaně v bilanční knize rozhovorů Zpověď tajného biskupa. Přesto o sobě oba muži dál mluvili jako o přátelích a na osobní rovině udržovali letité vztahy.
Do konfliktů se pražský arcibiskup stále častěji dostával i s běžnými laiky a duchovními. Především s těmi, které snad lze pro zjednodušení nazvat městskými liberálními katolíky. Na Hané, v Brně či v jeho rodných jižních Čechách by to nejspíš nepředstavovalo větší potíž (autoritativní olomoucký arcibiskup Jan Graubner například už roky patří mezi tváře anket o nejpopulárnější osobnosti regionu). V Praze to ale v problém poměrně rychle přerostlo: nejpozději od poloviny devadesátých let žil kardinál Vlk v napětí se svobodomyslněji orientovanými katolickými iniciativami i periodiky, k nimž se v aglomeraci hlásila nikoli nevýznamná část věřících.
„Talibani“z Dejvic
Když musel Miloslav Vlk v nejexponovanějším českém církevním úřadě čelit nezvyklým situacím, na jejichž řešení ho někdejší vynucené šichty u pražských výloh nemohly připravit, narážel zkrátka na své limity. Úspěchy nově zakládaného církevního školství (pražské arcibiskupské gymnázium dlouhodobě náleží k nejprestižnějším středním školám v zemi) tak v očích veřejnosti přebil skandál na Katolické teologické fakultě UK, který postupem času nabral až kolosální rozměry.
Po revoluci měl být do jejího čela instalován evropsky uznávaný teolog a disident Josef Zvěřina. Komplot staré gardy, k níž patřil i profesor liturgie a agent Státní bezpečnosti Jan Matějka, však jeho zvolení zabránil. Děkanem tak zůstal ještě komunisty jmenovaný profesor dogmatiky Václav Wolf. Ten pak zakázal škole spolupráci se západoevropskými univerzitami s vysvětlením, že by jeho studenti na stážích v západní Evropě přičichli k „západnímu prohnilému heretismu“. Do poloviny devadesátých let postupně vyhnal de facto všechny nové učitele z řad protikomunistické opozice a na fakultě ulpěla pověst ústavu ovládaného zkompromitovanými zpátečníky. Mezi vyhozenými nechyběl ani Tomáš Halík, který ji později – pro její extrémní bigotnost – popsal jako „vřed na těle církve“a „talibany z Dejvic“.
Ač byl přitom z titulu pražského arcibiskupa Miloslav Vlk velkým kancléřem fakulty, a mohl tak zjednat nápravu, dlouhou dobu do dění na škole nezasahoval v naději, že se situace vyřeší sama, až Wolfovi vyprší funkční období. Ten se však v rozporu s pravidly i svými sliby nechal zvolit znovu. Kardinál pak musel vynaložit ještě mnoho času a sil, než se mu za pomoci Vatikánu a tehdejšího univerzitního rektora Ivana Wilhelma podařilo nad zanedbaným ústavem (kvůli porušování vysokoškolského zákona mu hrozilo odebrání akreditací) vyhlásit nucenou správu a do jeho čela instalovat respektovaného vědce, profesora jedné z tokijských univerzit Ludvíka Armbrustera. Čištění zničené pověsti fakulty zabralo několik dalších let.
„Hamižný prelát“
Největší zklamání v úřadě však Miloslavu Vlkovi připravil trpký konec jeho úsilí o majetkové vyrovnání, jemuž věnoval největší díl svého času, energie i psychických sil – bezvýsledně. Do konce se mu nepodařilo dotáhnout ani jeden z modelů, o kterých devatenáct let mluvil a které prosazoval. Nedočkal se ani restitucí, ani náhrad, ani daňových asignací, ani svatovítské katedrály.
Není to překvapivý výsledek v časech, kdy na druhé straně jednacího stolu sedávali lidé, kteří se pošklebovali „směšné tezi o tom, že co bylo ukradeno, má být vráceno“(Pavel Rychetský), případně „nechápavě pozvedávali obočí“(Václav Klaus) nad kardinálovým přáním, aby ekonomická transformace byla doprovázena „také velkorysou změnou smýšlení a transformací srdcí“.
Rodák z jihočeské sedlácké vsi v narovnání majetkových křivd viděl především akt spravedlnosti – a ten si neuměl představit jako politický obchod. Jeho šance na úspěch se tím limitně blížila nule. Paradoxně se přesto stal v očích mnohých „hamižným prelátem“, i když před možností majetek „nějak“získat dával opakovaně přednost principu. Jak ostatně dosvědčuje jeho někdejší sekretář a nynější ministr kultury Daniel Herman, v momentě, kdy by soudy katedrálu přiřkly církvi (a spravedlnosti by tak z kardinálova pohledu bylo učiněno zadost), hodlal ji obratem věnovat České republice.
Právě proto, že na restituce pohlížel pod tímto zorným úhlem, se kardinál Vlk dostával do stále komplikovanějších sporů s politickou reprezentací. Ty mu pak braly nejen energii, ale též vydatně odčerpávaly z ne právě bezedného rezervoáru jeho trpělivosti. Vzápětí mu chyběla při řešení vnitrocírkevních záležitostí, kde se z pastýře měnil stále častěji v generála.
„Jednou jsem si za ním v obyčejné slabé chvilce, jaké chodívají na každého, přišel postěžovat. Odpověděl mi pouze, že se mám vzpamatovat, protože on také nemá nikoho, za kým by mohl chodit,“vyprávěl v 90. letech jeden z jeho blízkých a velmi obětavých spolupracovníků. „Že mě i navzdory nemoci po deseti letech z města přeloží na vybydlenou vesnickou faru, na mě z ničeho nic vyštěkl na Zelený čtvrtek v katedrální sakristii,“dal zase průchod svému rozčarování jeden ze starších polabských kněží. To zástupce mladší kněžské generace na Berounsku si posteskl, že ať se před návštěvou svého arcibiskupa snažil sebevíc, spokojený výraz se na jeho tváři objevil teprve ve chvíli, kdy se mu podařilo u hostitele objevit alespoň nějaký nedostatek, který by mu mohl vytknout, a proškolit ho.
V osobním styku přitom uměl být Miloslav Vlk i velmi milým, šarmantním člověkem. Jako „skvělého vypravěče“jej vícekrát charakterizoval například herec Miloslav Šimek, kterého s ním pojilo přátelství a jenž jej chodíval na Hradčany navštěvovat. Pilot Miroslav Kovář z letecké základny ve Kbelích na pražského arcibiskupa zase pro server iDNES zavzpomínal jako na okouzlujícího společníka, s nímž o narozeninách absolvoval vyhlídkové lety, které si kardinál oblíbil. „Letěli jsme spolu asi desetkrát, vždy nad nějaké místo, ke kterému měl vazby.“
David v Saulově brnění
Sláva mu prokazatelně nikdy nestoupla do hlavy a pocty jej neoslepily. Když se zbavil pro rezignaci jurisdikce, zůstal coby kardinál sice nadále „církevním knížetem“, ale choval se už jako prostý duchovní. „Poslední interview jsem s ním před řadou měsíců dělal u něj doma, nosil mi ochotně kafe a sušenky,“vzpomíná Jan Jandourek, který přitom s kardinálem jako mladý liberální kněz celá devadesátá léta válčil, až nakonec ze služby úplně odešel a oženil se. Jako by Vlk dokázal být s grácií a skromností kardinálem, nikoli ale arcibiskupem. Jako by jej pallium – odznak arcibiskupské hodnosti – škrtilo.
Katolický publicista, zakladatel náboženského vysílání v Českém rozhlase a Vlkův dlouholetý přítel Jiří Zajíc kdysi vzpomínal, jak dokázal Miloslav za komunismu obohatit debaty na bytových teologických seminářích o postřehy z frankofonních oblastí. V úřadu se mu ale do slovníku už stále častěji pletly spíše kodexy, paragrafy, směrnice a předpisy.
Možná nejzajímavěji nasvěcuje způsob, jímž si počínal na arcibiskupském stolci, dílčí srovnání s jeho předchůdcem kardinálem Tomáškem, byť oba působili v naprosto nesouměřitelných epochách a čelili zcela odlišným těžkostem. Laxabo rete (rozprostřu sítě), sliboval František Tomášek ve svém biskupském hesle. A skutečně se pak snažil hledat spolupracovníky, kterým neváhal nechat v mnohém volnou ruku. Znak Miloslava Vlka zdobil jiný nápis: Ut omnes unum sint (aby všichni jedno byli), který – možná nechtěně – dobře korespondoval s kardinálovou oblíbenou větou „o pravdě nelze hlasovat“, již používal k ukončení výměny názorů.
Ve vzpomínkách se Miloslav Vlk možná nejraději vracel do období, kdy myl mezi roky 1978 a 1988 okna – a mohl se pak po večerech setkávat s rodinami: „Umožnilo mi to prožít, jak důležité je vytvářet s laiky opravdu partnerské vztahy. Tohle bych přál každému knězi,“řekl ve svém historicky prvním rozhovoru, který poskytl po vysvěcení na biskupa.
Jenže po nástupu na Vojtěchův stolec našel zvláštní zalíbení především ve slově „poslušnost“. Podobně jako se biblický David ztrácel v Saulově brnění, ztrácel se Miloslav Vlk v arcibiskupském úřadu. Role, v níž si jej pamatuje většina společnosti, nejvíc pokoušela slabé stránky jeho silné osobnosti. Byl v ní nejméně sám sebou. Prsten – jeden z odznaků biskupské služby i moci – jej pálil, jako by jej dostal od Tolkiena.
Jako „skvělého vypravěče“jej vícekrát charakterizoval například herec Miloslav Šimek, kterého s ním pojilo přátelství a chodíval jej na Hradčany navštěvovat
Padnout nenechám
Zatímco dovnitř církve působil postupem času stále vyhořeleji, navenek si dokázal zachovat někdejší odvahu a svěžest v úsudku: v listopadu 2007 byl mezi lidmi, kteří neonacistům vlastním tělem zabránili vpochodovat na výročí Křišťálové noci do Židovského města. A když o tři roky později odešel primas definitivně na odpočinek, vrátil se zpět někdejší jihočeský kněz: náročný, ale už smířlivý a plný odvahy.
Symbolem jeho pozdní proměny se staly především dvě události.
První z nich bylo veřejné vystoupení na obranu Martina C. Putny, když jej pomstychtivý Miloš Zeman v roce 2013 odmítl jmenovat profesorem. „Domnívám se, že nelze spojovat svobodu rozhodování příslušných akademických grémií s osobní názorovou orientací kandidáta, i když se mi nemusí vůbec líbit a nemusím s jednáním dotyčného nikterak souhlasit. Uvedený zásah se podobá ideologickému kádrování minulého totalitního režimu jak v oblasti akademických svobod, tak v osobním životě člověka. Tento postoj je i preventivní obranou mé vlastní svobody,“napsal Vlk na svůj blog. Aby člověk plně docenil význam těchto slov, je třeba připomenout, že se tak bez váhání postavil za člověka, který se mu po léta otevřeně vysmíval, ve svém románu Kniha Kraft jej v roce 1996 nazval „arcipičusem“a jindy mu zase jako pomoc nabídl „analýzu klišé v jeho projevech“.
Někdejší arcibiskup, prahnoucí po poslušnosti, byl definitivně na odpočinku. „Úřadovat“začal velkorysý kardinál.
Druhou událostí je okamžik, kdy Miloslav Vlk pomohl české katolické církvi, aby si zachovala tvář. To když se pustil do boje proti křivdě spáchané na Róbertu Bezákovi – někdejším trnavském arcibiskupovi, který byl za pomoci dosud ne zcela vyjasněného spiknutí vatikánské kurie hanebným způsobem vyštván ze svého úřadu. Nešlo přitom o prostou pomoc kolegovi z blízké církevní provincie, který se do potíží dostal v okamžiku, kdy začal nadřízené upozorňovat na dosti temné nejasnosti ve financování a hospodaření jemu svěřené diecéze. V celé záležitosti, která na Slovensku dosud vyvolává mnoho zlé krve, totiž ostudnou roli sehrál i litoměřický biskup Jan Baxant. Právě on se počátkem roku 2012 nechal do Trnavy poslat jako takzvaný apoštolský vizitátor a sepsal pak zprávu, která posloužila jako záminka, aby mohl být Bezák ocejchován a de facto vyhozen na ulici.
Když kardinál Vlk usiloval o nápravu, dostalo se mu podle jeho vlastních slov z Říma rady, aby „věc nechal padnout“. Dokud mu síly stačily, odmítl se doporučením kurie řídit, stejně jako kdysi odmítal poslouchat „dobré rady“církevních tajemníků. Co nedokázal v úřadu pražského arcibiskupa udělat pro lidi z české skryté církve, odhodlal se nakonec jako kardinál na odpočinku udělat pro slovenského kolegu: vzepřel se i církevnímu úřadu, když zavětřil nespravedlnost.
Střípek a klíč
Již zmiňovaný Jiří Zajíc připomněl ve svých vzpomínkách na zemřelého i jeden velmi cenný střípek. Detail, který unikl širšímu zveřejnění a jenž přitom možná je klíčem ke kardinálově složitému nitru. Jde o větu, již kdysi někdo přebytečně horlivý vyškrtl z již autorizovaného knižního rozhovoru, který Miloslav Vlk Zajícovi poskytl: „Víte, já jsem vlastně nikdy takovou tu bezprostřední, zahřívající rodičovskou lásku nezažil.“
Největším se Miloslav Vlk nakonec stal ve chvílích, kdy byl konfrontován se svou absolutní slabostí a bezmocí. V krajních podmínkách, kdy z obrysů lidské osobnosti začínají zřetelně vystupovat její nejvlastnější prvky. Podle svědectví těch, kdo s ním byli až do posledních chvil, zvítězil ve svém největším životním zápase nad vlastní tvrdou a prudkou letorou a odcházel z tohoto světa vyzařuje právě to, čeho se jako malý nikdy nedočkal.