Industriál v Poděbradech
sátých let, kdy tam byl vybudován (a o pár let později zase zbořen) Stalinův pomník.
Mladý architekt však v roce 1910 získal jinou prominentní zakázku v české metropoli. Postavil ve wagnerovském stylu skupinu činžáků v ulici U Starého hřbitova 4–8 na Josefově, v přilehlé Břehové ulici 3 navrhl malý rodinný dům, košer restauraci a oplocení části starého židovského hřbitova. Tento plot, sestavený z prvků, které připomínají židovské náhrobní kameny, najdeme v ulicích 17. listopadu a U Starého hřbitova, zbytek oplocení do Široké ulice je dílem Engelova spolužáka z vídeňských studií Bohumila Hübschmanna.
Strohá elegance na Labi
Engel souběžně pracoval i pro rodné město. Na poděbradském hřbitově navrhl v roce 1908 krásnou Birnbaumovu hrobku, projektoval chudobinec a nemocnici nebo vilu Purkyně a byl rovněž autorem regulačního plánu. Samozřejmě se zúčastnil i soutěže na lázeňské pavilony, ale tu vyhráli Kotěrovi žáci František Janda a Jan Mayer.
Ani tady však Engel nepřišel zkrátka. V roce 1911 totiž získal velkou zakázku na vodní dílo na Labi – hydroelektrárnu se zdymadlem a jezem. Také tato stavba je pojednána ve stylu wagnerovské moderny a prozrazuje i autorův obdiv k fran- couzskému architektovi Augustu Perretovi, jenž byl představitelem moderního klasicismu. Vodní dílo je provedeno ze železobetonu, jehož prostou krásu Engel obdivoval. Jeho součástí byla rovněž plavební komora se sklápěcím ocelovým mostem. Objekt elektrárny se štíhlou věží s polygonálními okny byl vybaven čtyřmi Francisovými turbínami.
Náročná stavba započala v roce 1912, ale zcela dokončit se ji podařilo až v roce 1924. Celé dílo dodnes fascinuje svou po- někud strohou, ale působivou elegancí, podobně jako labské vodní stavby dalších wagneriánů – Pavla Janáka v Obříství nebo Františka Roitha v Nymburce a Kolíně. Je koneckonců dodnes plně funkční.
Tématu vodních staveb zůstal Antonín Engel věrný i v meziválečném období, kdy byla dle jeho návrhu v Praze-Podolí postavena velká čisticí stanice, rozšířená v padesátých letech o další partii. Její vnitřní hala s parabolickými nosníky patří k nejpůsobivějším prostorům industriální architektury a svou vznosností nemá daleko ke chrámové architektuře.
Soudruzi chtěli něco moskevského
Engelovo jméno ovšem bude vždy spojováno především s projektem urbanismu Nových Dejvic a Bubenče. Pro tuto pražskou enklávu navrhl centrální Vítězné náměstí i velkorysou uliční síť s parky a alejemi. Koncept ovšem zůstal nedokončen, podobně jako nově proponované půlkruhové náměstí u mostu přes Buštěhradskou dráhu.
Architekt se rovněž snažil propojit centrum Dejvic s Pražským hradem, měl ale poněkud jiné představy než tehdejší hradní architekt Jože Plečnik. V Bubenči a Dejvicích byla ale postavena řada staveb dle Engelova návrhu – budovy na Vítězném náměstí včetně Generálního štábu a asi i hlavní budovy ministerstva obrany na třídě Čs. armády, Masarykova kolej, některé fakulty ČVUT (architektury a pozemních staveb, zemědělská, chemická fakulta a Kloknerův ústav). Naopak se nepodařilo vybudovat rektorát techniky s vítězným obloukem v ose Technické ulice.
Engel se k tématu ještě vrátil v soutěži konané v padesátých letech, kdy jeho studený neoklasicistní styl nebyl tolik vzdálen protežované sorele, ale narazil – soudruzi si přáli, aby Vítězné náměstí (tehdy vlastně již náměstí VŘSR) uzavírala obří budova ve stylu moskevské Lomonosovy univerzity, již navrhli Karel Prager s Jiřím Kadeřábkem. Ta ovšem nakonec také nebyla postavena, a tak téma dostavby nyní již opět Vítězného náměstí nebylo dodnes uzavřeno a asi se dále povedou debaty, zda tam má vyrůst nějaká engelovská variace, nebo soudobé dílo, byť respektující původní Engelovu regulaci.
Připomeňme ještě, že Engel uspěl se svými kolegy Hübschmannem a Roithem i v soutěži na zástavbu pravého vltavského břehu, kde byl dle jeho návrhu proveden palác ministerstva železnic (nyní dopravy).
Vedle urbanismu a architektury se Antonín Engel věnoval i pedagogické práci. Učil na pražské stavební průmyslovce a pak na ČVUT, kde byl krátce před válkou také rektorem. Z politických důvodů byl nucen školu po roce 1948 opustit.
Volný seriál věnovaný stavbám, které čerstvě získaly status národní kulturní památky, dnes pokračuje ve středních Čechách. Konkrétně v lázních Poděbrady, kde ve stylu moderny navrhl na počátku minulého století hydroelektrárnu a zdymadlo místní rodák architekt Antonín Engel.