S tátou jsme srazili 53 lidí...
erná komedie jedenašedesátiletého srbského režiséra Milose Radoviče vyžaduje od diváků poněkud specifický smysl pro humor. Za odměnu jim odhalí svět železnice v docela novém světle.
Kdo by si totiž myslel, že mysl strojvůdců se zaobírá především tím, jak dodržet jízdní řád, mýlil by se. Mašinfírové v Deníku strojvůdce celoživotně a osudově řeší v podstatě jediné téma: nešťastníky, které co chvíli přejedou na kolejích. „S tátou jsme srazili 53 lidí, 40 mužů a 13 žen,“vzpomíná strojvůdce před penzí Ilija (Lazar Ristovski). Sám má na kontě 28 mrtvých. „A i s dědečkem jsme srazili dokonce 66 lidí.“
Být strojvůdcem je hořké poslání a lidské oběti při jeho výkonu představují nevyhnutelnou nutnost. Proto se Ilija usilovně snaží zabránit tomu, aby šel v jeho šlépějích také jeho adoptivní syn Sima. Ten však po ničem jiném netouží a nakonec si prosadí svou. Ilija ustoupí a poskytne Simovi tvrdý železničářský výcvik. Jenomže ani ten nemůže Simu připravit na zásadní okamžik, kdy poprvé někoho srazí. A onen iniciační moment ne a ne přijít: Sima trpí jako zvíře, nejí a nespí, protože ví, že ta událost je nezbytná a bez ní nikdy nebude skutečným strojvůdcem. Ilija už se na to nemůže dívat a rozhodne se zakročit...
Režisérovi Milosi Radovičovi se podařilo vytvořit kompaktní, pitoreskní a vlastně jen trochu ab- surdní fikční svět, v němž platí zvolená pravidla – a v jejich rámci se odehrává lidský příběh. Troufalá balkánská anekdota samozřejmě skrývá i hlubší tóny: malá sou- sedská komunita železničářů žijících v depu je propojena nejen běžným přátelstvím, ale i tím, že každý tu ztratil někoho blízkého pod koly lokomotivy a leckdo ně- komu přejel příbuzného. V zemích bývalé Jugoslávie (snímek je srbsko-chorvatskou koprodukcí) je takové povědomí nejspíš stále bolestně živé, rezonovat ale může v o něco delší historické perspektivě třeba i ve střední Evropě. „Nikdy nás neodsoudili, protože jsme nebyli vinni,“hájí Ilija minulost svou i své rodiny. A jeho pokračovatel Sima zoufale čeká na svou první oběť, která sice dlouho nepřichází, ale každý ví, že dokud budou jezdit vlaky, budou pod jejich koly umírat lidé.
Deník strojvůdce