Bývalý detektiv Komárek – žádné přečiny
Vsouvislosti s reorganizací Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie České republiky a Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky (reorganizace policie), která proběhla k 1. srpnu 2016, se již toho událo mnoho a dotklo se mnohých. Pro někoho však to byl jen další důstojný důvod pro vlastní trpělivost, pro jiné důvod, řečeno slovy Shakespeara, „vrhnout se proti moři útrap“.
Již zřejmě pro nikoho není tajemstvím, jak se k reorganizaci policie vyjádřil bývalý detektiv Jiří Komárek televiznímu redaktorovi Jiřímu Hynkovi v reportáži, kterou dne 20. června 2016 odvysílala Česká televize. Rovněž není pochyb, že svým výrokem „pan policejní prezident je řekněme osobou podezřelou z brutálního úniku informací…“ pan Komárek jednak ve veřejném prostoru zavedl nový termín „brutální únik informací“a současně tak říkajíc „bodl do vosího hnízda“. Jeho výrokem se následně zabývala vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny a nyní i Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).
Obsah závěrečné zprávy vyšetřovací komise PS k této problematice už známe: „J. Komárek navíc veřejně prezentoval názor (únik informací z trestního řízení ze strany policejního prezidenta), který neměl podložen informacemi, jež mohl získat v souvislosti s jím zpracovávanou věcí.“A „… veřejně prezentoval názor (…), který neměl podložen informacemi, jež mohl získat v souvislosti s jím zpracovávanou věcí“.
GIBS vs. sněmovní komise
GIBS však i přes uvedené koncem února 2017 zahájil Komárkovo trestní stíhání a v popisu stíhaného skutku stručně řečeno obvinil bývalého detektiva, že v souvislosti s výkonem pravomoci policejního orgánu v trestním řízení porušil svou povinnost uloženou jiným právním předpisem a v rámci rozhovoru po- skytnul redaktorovi České televize konkrétní informace, které se dozvěděl z trestního řízení. Jinými slovy řečeno, popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání působí, jako kdyby žádná závěrečná zpráva vyšetřovací komise PS, která se podrobně zabývala reorganizací policie a jednáním osob s touto reorganizací spojovaných, neexistovala. Jako kdyby, zkrátka řečeno, závěrečná zpráva této komise neřešila zcela nic, co do médií pan Komárek před časem uvedl.
Málo se ví, že prověřování Komárkova výroku ze strany GIBS bylo zahajováno jak pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, tak i přečinu pomluvy. Pokynem Vrchního státního zastupitelství v Praze však bylo, po předchozím závěru GIBS, že k přečinu pomluvy v tomto případě nedošlo, trestní stíhání Komárka bylo zahájeno pouze pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby.
Logicky vzniká otázka: poskytl tedy bývalý detektiv Komárek do médií pravdivé údaje, které získal z trestního spisu, když podmínkou stíhání pro přečin pomluvy je sdělení zásadně nepravdivých údajů a toto zahájeno nebylo? Příčí se závěry GIBS tomu, co zjistila vyšetřovací komise PS?
Neprokázané podezření
Závěrečná zpráva vyšetřovací komise PS obsahuje skutečné a současně jediné možné údaje o tom, zda trestní spisy, k nimž měl pan Komárek přístup, mohou sloužit jako podklad pro jeho výroky v médiích. Policejní orgán by z těchto závěrů měl také vycházet. Je totiž nutno z logiky věci připustit, že v opačném případně by závěrečná zpráva vyšetřovací komise PS neměla ve vztahu ke Komárkovi žádný smysl a mohla zavdat podnět ke svému zpochybnění, a to minimálně v rovině své přezkoumatelnosti a přesvědčivosti.
Jde totiž o to, že podle odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání se panu Komárkovi podezření z přečinu pomluvy nepodařilo prokázat, neboť „informace veřejně sdělené Mgr. Komárkem o policejním prezidentovi byly v jeho vědomí pravdivé, a nebyl tedy jeho jednáním naplněn jeden z obliga- torních znaků skutkové podstaty přečinu pomluvy, tj. sdělení nepravdivých údajů“. Policejní orgán si tedy nyní pohrává s myšlenkou zneužití pravomoci úřední osoby. Jenže právně reálně ani tato kvalifikace nemůže přicházet v úvahu, vždyť ničím není doloženo, že by obsahem výroku zaznamenaného v rámci reportáže byly objektivně pravdivé informace (ve vztahu k osobě pana policejního prezidenta) pocházející ze zdrojů, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti a k nimž měl Komárek přístup, když navíc, jak uvádí sám policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání, pravdivost těchto informací byla pouze „v jeho vědomí“.
Nutně docházím k závěru, že v případě pana Komárka šlo o učebnicový příklad formy tzv. hodnotícího úsudku, když tento současně nikdy nepopřel, že by nebyl kritikem proběhlé reorganizace policie a logicky i kolektivu jejích autorů, jako osob veřejně známých, které na své straně musí počítat s presumpcí ústavní konformity hodnotící kritiky veřejných záležitostí, jak již ostatně i dlouhodobě judikuje Ústavní soud.