Pamatuj na smrt
Společnosti, které tak rádi nazýváme primitivní, se neustále točí kolem rituálů, v nichž jsou život a smrt spojeny. U nás už to tak není. Ještě před sto lety byl středem vesnice kostel, u něj hřbitov a obyvatelé tak alespoň jednou za týden byli s faktem smrti konfrontováni. Jistě i z hygienických důvodů jsme dnes hřbitovy vytlačili na periferii a smrt samotnou vykázali za plentu. Řekli jsme, že vlastně neexistuje. Schválně, kolik z nás si zažilo smrt svých blízkých? Myslím to tak, že jste seděli u lůžka, drželi nemocného za ruku a byli přítomni poslednímu výdechu? Naše společnost je civilizovaná, říkáme, ale možná bychom se od těch primitivních měli co učit.
OČIMA ODBORNÍKA
Jenomže smrt, o které říkáme, že vlastně neexistuje, nebo se jí jen posmíváme v reklamách („až budu plot natírat podruhé, vy už zde nebudete“), je tatáž smrt, která se nám v noci vrací skrze stovky ritualizovaných smrtí okny televizních obrazovek v thrillerech a hororech. Ale jsou to umělé smrti, samopal práská, lidé padají a kamera natáčí dál. V nemocnicích sice prodlužujeme životy, ale jako bychom zapomněli, proč to vlastně děláme. Přesně o tom píše americký vědec Leon Kass: když bychom dokázali o 25 procent prodloužit lidský život, slavný tenista by nevyhrál dvacet, ale dvacet pět Wimbledonů, don Juan by nesvedl tisíc, ale dvanáct set padesát žen… Ale jde v životě opravdu o tohle?
Příspěvkem do diskuse jsou i výstavy „bodies“, po Evropě kolují nejméně čtyři. Mrtvá lidská těla. Basketbalista mířící na koš, šachista promýšlející další tah, rozříznutá těhotná žena s plodem uvnitř či souložící dvojice. Co bychom si pomysleli o amazonských divoších, kteří by své mrtvé aranžovali na bicykly?
Moderní filozofové mluví o paradoxu: popření smrti a útěk před ní skrze nejrozmanitější formy zábavního průmyslu nakonec končí v náručí právě té smrti, před kterou se původně prchalo. Kultura, která nebere smrt vážně, je kulturou smrti. Platí to i naopak: kultura, která bere smrt vážně, se stává kulturou života. Protože vědomí vlastní smrti je tím nejdůležitějším impulzem pro život – memento mori (pamatuj na smrt) připomíná, že počet mých dnů na této planetě je omezen a že se musím velmi a velmi snažit, abych je nepromarnil.