Strachová se rozloučila
V patnácti letech stála ve Svatém Antonu poprvé mezi slalomovou elitou – a hned na mistrovství světa. Neztratila se, dojela jednadvacátá. Poté se stala mistryní světa, získala i bronz na olympiádě a dvakrát vyhrála závod Světového poháru. Nyní, ve dvaatřiceti letech, Šárka Strachová ukončila svou bohatou kariéru. „Lyžování bylo vypětí. Tělu i duši se teď ulevilo,“přiznala.
PRAHA Už na světovém šampionátu ve Svatém Mořici zažila v únoru obrovský nával emocí. „Věděla jsem, že je to mé poslední mistrovství světa,“vyprávěla.
Definitivní rozhodnutí padlo až o měsíc později.
„Bylo to po předposledním závodu ve Squaw Valley, někde kolem San Franciska. Trvalo mi den dva, než to ve mně definitivně uzrálo. Sama bych tomu nikdy nevěřila, protože jsme si k sobě se Spojenými státy dlouho hledali cestu. Nejezdila jsem tam ráda a Aspen jsem neměla vůbec ráda. Ale nakonec jsem si ta místa zamilovala. V Aspenu jsem dvakrát vyhrála a potom se právě tam ten kruh uzavřel,“usmívala se Strachová na tiskové konferenci v Praze. ale
Co se vám právě při posledním závodu kariéry v Aspenu honilo hlavou?
V tu chvíli bylo těžké zadržet slzy, a to nejenom při dojezdu do cíle, ale i mezi koly a před samotným startem. Ale nebyly to slzy smutku, zklamání, lítosti, prostě jak se to z vás za ta léta dere ven. Možná jsem cítila i úlevu, že jsem k tomu rozhodnutí dospěla, a i nějaké těšení na úplně nový život tam bylo. Za ty roky to pro mě bylo obrovské vypětí jak po fyzické, tak po psychické stránce, takže se tělu i duši ulevilo. Jednu kapitolu jsem uzavřela a můžu se začít věnovat něčemu novému.
Rozmlouval vám někdo konečné rozhodnutí?
Nikomu jsem ani nedala šanci. Pořád jsem mluvila o tom, že možná skončím a možná ne. Ale pak mezi tím konečným rozhodnutí a dneškem neuplynula zas taková doba, aby mi to někdo mohl rozmlouvat. A taky si myslím, že už mě okolí zná natolik, že ví, že jakmile se pro něco rozhodnu, nemá cenu mi to rozmlouvat (usměje se).
Teď, když jste se definitivně rozhodla kariéru ukončit, nebude se vám stýskat?
Zatím se mi nestýská, ale přijít to může. Přesto cítím, že to rozhodnutí je velmi silné. Nechtěla jsem se loučit ve chvíli, kdy bych si za rok říkala, že jsem možná měla pokračovat. Nebo aby se stalo, že až se budu dívat na olympijské hry, abych si říkala, že je to škoda, že jsem tam měla jet. Cítím, že tenhle okamžik nenastane, proto jsem se rozhodla skončit. Když uvidím nějaký závod Světového poháru nebo na olympiádě, doufám, že to ve mně bude vyvolávat vzpomínky, jaké to bylo ve Vancouveru, Soči, Turíně nebo v Aspenu. Chci věřit, že to budou spíš příjemné emoce na místa, kde jsem to všechno zažila.
Přesto, není škoda končit rok před olympiádou, na které byste s největší pravděpodobností znovu bojovala o medaili?
Šance na medaili by určitě byla. Věřím, že kdybych se rozhodla pokračovat, vím o spoustě věcí, na kterých bych mohla pracovat a kde bych se mohla zlepšovat. Kdybych odvedla práci, jakou jsem vždycky odváděla, znovu bych se mohla umisťovat v nejlepší pětce, sedmičce a určitě bych měla na to, podívat se na stupně vítězů. Olympiáda je na jednu stranu hrozně blízko, ale na tu druhou je to hrozně dlouhá cesta. Vyhodnotila jsem si, že už mi to za to nestojí a že mám jiné životní priority. Kdybych se kousla, dám to, ale už to nechci rvát silou vůle, později by mi to tělo někde vrátilo. A za to to nestojí. Vždyť není krásnější pocit než se loučit, když se daří.
Zkuste popsat pět nejsilnějších momentů kariéry.
Velmi silným momentem byla bronzová medaile ve Vancouveru, pak samozřejmě má nemoc v roce 2012, kdy jsem se rozhodovala, jestli ještě vůbec pokračovat, nebo ne. Ohromným motorem pro mě tehdy bylo, že jsem sestavila naprosto profesionální tým kolemmě, po kterém jsem celou kariéru toužila. Velkým momentem byla také bronzová medaile z Beaver Creeku, což byl nesmírně emocionální zážitek, pak samozřejmě zlatá medaile z Aare. A páté bude buď letošní mistrovství světa ve Svatém Mořici, nebo finále v Aspenu. Obě místa mi přinesly silné emoce. Byl tam ten pocit, že je to naposled.
Zní to tak, že pro vás byl olympijský bronz emotivnější než zlato z Aare. Vážila jste si s postupujícím věkem úspěchů víc?
Je to možné. Vancouver byl nesmírně vyhrocený tím, co vše se kolem dělo. Nebylo to pro mě moc lehké období, o to víc nám to přišlo neuvěřitelnější. Pro mě tenkrát a možná ještě dnes má ten bronz cenu zlata.
Na co se aktuálně nejvíc těšíte?
Na to, že už se nemusí všechno řídit podle tréninku. Že když se nestihnu nasnídat nebo sním něco špatného, projeví se to na tom, že nebudu mít energii na trénink. Těším se na to, jak nebudu v osm padat únavou a usínat po celodenním tréninku. Cítím obrovskou úlevu v tom, že si můžu v uvozovkách dělat, co chci. Sportovci se často těžko loučí, nedovedou si představit, čím zaplní ten prázdný prostor. Já to mám naopak. Těším se, že bych se konečně mohla začít chovat jako manželka. Mám firmu, které se chci věnovat. Do toho mám v hlavně různé kurzy, kterými bych se chtěla vzdělávat. Jako trenér se nevidím.