Ztráty, jimž nemá cenu bránit
Quo vadis, česká památková péče? K absurdní debatě o Transgasu
Vmálokteré zemi má památková péče takový význam jako u nás. Moderní památková péče nemůže nereagovat na změny kolem na nás a nemůže se ani tvářit, že se bude věnovat stále stejnému souboru památek na stále stejných místech. Její dynamická povaha tak s sebou přináší řadu otázek. Zkusme si problémy současné péče ukázat na příkladu pražského Transgasu.
Pokora k lokalitě
Jeho osud hýbe uměleckou veřejností od chvíle, kdy jej ministerstvo kultury odmítlo prohlásit za kulturní památku. Připomeňme, že jde o dvě budovy ze sedmdesátých let 20. století, jejichž architektonická koncepce se odvíjela od závazku přepravovat přes naše území plyn ze Sovětského svazu do západního Německa a od rozhodnutí koncentrovat zázemí plynovodu na pražskou Vinohradskou třídu.
Hlasy na obranu Transgasu se ozývají především z Klubu za starou Prahu. Klub byl založen v roce 1900 pro ochranu gotické a barokní architektury, a tak bychom mohli mít dojem, že i dnes by měl bojovat především za starou architekturu. V poslední době se ale do popředí jeho zájmu dostává normalizační architektura, jako je (resp. byl) hotel Praha, telefonní ústředna v Dejvicích nebo Transgas. Nebylo by to možná tak výstřední, kdyby klub zároveň nepodporoval některé takřka demolice v historickém centru a kdyby neprosazoval zásadu, že stará města obohatí jen „kreativní čili neobvyklá architektura“.
Pokud si někdo plete kreativitu s neobvyklostí, je to poněkud varující (třeba ruské kolo na Smíchově by rozhodně bylo neobvyklé). Zárukou obohacující architektury (nejen) pro stará města je především pokora k lokalitě a k jejím potřebám. Pokora k prostředí znamená i to, že bereme ohled na jeho sociální a ekonomický kontext, a v neposlední řadě to, že se smíříme s chybami politiků, pokud jsme nebyli schopni na ně zareagovat v době, kdy se s nimi dalo ještě něco dělat. IVANA KALINOVÁ KYZOUROVÁ
I to je případ Transgasu. Jeho památková ochrana, jestliže ji někdo považuje za potřebnou, se měla řešit v době, dokud jej ČEZ, ovládaný státem, neprodal developerské firmě. Bylo zřejmé, že developer se svým majetkem naloží podle svého uvážení, tedy že stávající budovy strhne a na jejich místě postaví stavby výnosnější. Avšak teprve po prodeji Klub za starou Prahu dal podnět k prohlášení Transgasu za kulturní památku, které by jeho zbourání znemožnilo. Ministerstvo kultury usoudilo, že Transgas památkovou ochranu nepotřebuje. S tím se Klub za starou Prahu nesmířil a dal podnět k novému řízení. K němu se připojila generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková, která se zároveň veřejně distancovala od postupu příslušných orgánů památkové péče i ministerstva kultury.
Mezi průměrem a nevhodností
Překvapivé je, že v mediální a značně exaltované debatě o Transgasu zůstává stranou to podstatné, tedy představa o tom, jak by měl Transgas dál sloužit. Klub za starou Prahu považuje podobné problémy víceméně za zástupné a jen obecně říká, že pro budovy se dá najít nové využití. Ředitelka Goryczková tvrdí, že komplex Transgasu kultivovanému majiteli nabízí dostatečnémožnosti pro celkovou rehabilitaci. Ve skutečnosti ale nikdo neřekl, jak budovy opravit tak, aby splňovaly podmínky současných norem a zároveň památkové ochrany. Nikdo nenaznačil, jak by šlo za přijatelných ekonomických podmínek využít těžký kolos trčící do Vinohradské třídy obložený dlažebními kostkami, původně určený pro počítačovou technologii odkudsi z pravěku. Pokud relevantní představa o tom, jak Transgas nadále využívat, neexistuje, pak každý soudně uvažující člověk musí uznat, že bránit jeho demolici nemá smysl. A nejen že to nemá smysl, navíc to poškozuje památkovou péči, která by měla řešit skutečné problémy, jichž nemá zrovna málo. Kauza krom toho může negativně působit na většinovou veřejnost, která boj za Transgas či telefonní ústřednu v Dejvicích – pokud jej vůbec sleduje – musí vnímat asi podobně jako zákaz vyměnit si okno na řadovém domku podle vlastních představ.
Ještě překvapivější je tvrzení, že Transgas je kvalitní, ba unikátní architektura. Transgas sestává ze dvou zcela odlišných staveb. Jedna představuje vcelku průměrnou evropskou architekturu své doby, mohla by stát v jakémkoli městě, nejlépe na jeho periferii, aniž by dělala ostudu nebo aniž by ji naopak někdo opěvoval. Druhá budova je pro urbanismus daného místa naprosto nevhodná. Je skutečně s podivem, že lidé, kteří sami sebe pokládají za odborníky, to nechtějí vidět.
Ujasnit si priority péče
Česká památková péče by si měla ujasnit své priority. Památkáři a ochránci památek by neměli připouštět, že nezáleží na urbanistickém kontextu stavby. Naopak by měli umět rozpoznat, co je opravdu nenahraditelnou ztrátou památkového fondu a co ztrátou nutnou, které nemá smysl bránit, ale naopak se z ní snažit vytěžit maximum pro historický kontext místa. Neměli by podléhat aktivismu, zejména takovému, jemuž chybí erudice. A především by se neměli bát pojmenovat překážky fatálně bránící výkonu státní památkové péče, mezi něž patří neuvážený rozprodej státního aměstského majetku soukromým investorům. Měli by si nechat vysvětlit koncepci státní či městské majetkové politiky a trvat na ujištění, že tato koncepce nesměřuje proti výkonu státní správy, tedy proti zájmům obyvatel této země. Měli by si nechat vysvětlit, proč stát či město rozprodává historické centrum Prahy. Snad alespoň v tomto ohledu by mohla být kauza Transgas užitečná.