Asad – oblíbená hříčka velmocí
USA spustily novou verzi hry se syrským vládcem, spojenci i rivaly a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat
Ještě před pár lety zněla mantra Bílého domu ve vztahu k Sýrii celkem jasně. „(Baššár) Asad musí odejít,“ujišťoval tehdejší prezident Barack Obama. „Pokud jde o Asada, je politickou realitou, kterou musíme přijmout s tím, jak na tom teď jsme,“prohlašovali minulý týden podobnými slovy vysocí představitelé administrativy Donalda Trumpa. Dodávali k tomu, že o setrvání či odchodu Asada by měl rozhodnout „syrský lid“a americkou prioritou bude boj s Islámským státem.
Přednost dostal realismus
Načasování změny akcentů je zřejmé – republikánská administrativa usiluje v rámci vymezování se vůči „chybám“demokrata Obamy o novou strategii v Sýrii. Turecko si tak již muselo ke své nelibosti vyslechnout, že USA spolupracovat s kurdskými ozbrojenci nepřestanou. Počínaje dneškem bude Trump se svou vizí seznamovat Egypťany a Jordánce. Někteří politici v USA i ve světě na tuto PR kampaň tak trochu naletěli, když se například vlivní senátoři rozhořčovali, že na této „změně“vydělá ruský prezident Vladimir Putin. „Opomíjí to tragickou realitu, že syrský lid nemůže rozhodovat o Asadovu osudu, když je masakrován Asadovými bombami,“rozohnil se třeba senátor John McCain.
Faktem ovšem je, jak připomněl list The New York Times, že novou realitu po vstupu Ruska do konfliktu v Sýrii přijal i Obama. „Spojené státy neusilují o tak zvanou změnu režimu, přispějí k mírovému procesu, při němž budou rozhodnutí o budoucnosti Sýrie činit Syřané,“ujistil již koncem roku 2015 šéf Obamovy diplomacie John Kerry. Trumpovi lidé tak vlastně jen do důsledku dovedli pravidlo, že když na něco nemáš, tak si nehoň triko.
Tento realismus poněkud zaskočil i britskou diplomacii, jež dlouhodobě zdůrazňovala stejné akcenty jako Obama. Britský ministr zahraničí Boris Johnson (podobně jako ministr obrany Michael Fallon) proto v reakci na novou sebereflexi USA pokládal za nutné ujistit, že pro Londýn je z dlouhodobého hlediska Asad nepřijatelný. Jak široký časový horizont „nepřijatelnosti“má ale na mysli, není zřejmé, zvlášť když již počátkem roku připustil, že Asadova kandidatura v nových prezidentských volbách může být součástí mírové dohody rozličných syrských skupin. Bílý dům tak vlastně jen řekl totéž, aniž by kolem toho chodil tak po špičkách jako Britové.
Mnoho zájmů stav komplikuje
Podobně vrtkavá jsou i podezření amerického senátora Lindseyho Grahama, že setrvání Asada bude „velkou odměnou“pro jeho podporovatele – Rusko a Írán. Sami ruští komentátoři nejsou nadšeni z toho, že současně s ujištěním „Asad není prioritou“Američané rozjeli spolu s Kurdy ofenzivu proti severosyrskémuměstu Rakka ovládanému IS. Obávají se toho, že Američané tak mohou dostat pod kontrolu značné zdroje pitné vody, po nichž žízní i Asadistán (jak v Izraeli nazývají území ovládané Asadem), a navíc kontrolovat spojení Damašku se severními provinciemi. „Od této chvíle jsou kurdsko-americké síly v předměstí Rakky základní překážkou pro syrskou armádu a její spojence,“je přesvědčen komentátor serveru Politexpert.net.
Podle izraelského serveru pro vojenské zpravodajství Debkafile je situace ještě komplikovanější. Američané svou operací fakticky „cení zuby“ na Turecko, aby se drželo dál od kurdských oblastí, a současně umožnili Rusku postoupit do kurdské oblasti Afrin na severozápadě Sýrie. Tento soulad ale může vzít rychle za své, pokud USA Kurdům dodají tanky. To by popudilo již nejen Turky, ale i Rusy.
Co bude jednou v učebnicích
Izraelští představitelé, které minulý týden pod příslibem anonymity vyzpovídal server Al-Monitor, se nicméně shodují v tom, že Rusové jsou dosud velmi úspěšní. Americký postup na severu ulehčil Asadovi od „mimořádné bolesti hlavy“a umožnil mu se soustředit na řešení situace v oblas- tech tvořících základ jeho Asadistánu, míní jeden.
Podle jiného je naopak zpráva o americkém postupu k Rakce mimořádně dobrá pro izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, neboť je nadějí, že Rusko přestane být „konečným garantem a soudcem“. Až dosud totiž prý platilo, že způsob, jímž Putin vytlačil Američany ze Středního východu, „se jednou bude studovat ve školách strategie“.
K učivu by měla patřit i pasáž o nadšení českého komunistického europoslance Jaromíra Kohlíčka, s nímž se nedávno spolu s kolegy z Evropského parlamentu účastnil jednání Asada s poslanci ruské dumy o „návrhu možného dalšího postupu v mírovém procesu; prvním bodem je snaha o vytvoření pokud možno konsenzuální nové ústavy“. Nadšen byl i z toho, jak ruská armáda na místě plní dva hlavní úkoly: leteckou podporu a humanitární akce. Pokud k tomu připočteme mudrování šéfky unijní diplomacie Federiky Mogheriniové, jak by bylo dobré, aby „zástupnou válku“v Sýrii vystřídal „zástupný mír“, pak lze jen doufat, že alespoň Trump sebejistého Putina rozhýbe. Až prozatím totiž platil vtip izraelských generálů pro Al-Monitor: „Kde sedí osmisetkilová gorila? Odpověď zní: Kdekoliv chce.“
Až dosud údajně platilo, že způsob, jímž Putin vytlačil Američany ze Středního východu, „se jednou bude studovat ve školách strategie“