Ministerstvo pro západ a východ slunce
Pro titulek jsem si vypůjčil bonmot Milana Uhdeho, který pronesl při nástupu do funkce ministra kultury. Tehdy jsem si pomyslel, že i západ a východ slunce jsou důležité, a dochází-li k zatmění, je dobré mít státní úřad, který nabídne alespoň začouzená zrcátka – to ovšem předpokládá schopnost samotný fakt zatmění evidovat. Vzpomněl jsem si na to při čtení textu Jiřího Srstky Věc, k níž ministr nemá co říci (LN 15. 3.), kde zpochybňuje kompetentnost ministerstva kultury ve věci autorského zákona.
Od roku 1990 jsme měli šestnáct ministrů kultury. V počátcích to byly po- většinou osobnosti kultury a umění (Lukeš, Tigrid, Uhde) se schopností empatie vůči projevům umění. Pak přišli občané z radnic (a Vítězslav Jandák) a vše se stalo rázem roztodivnější. S každým novým ministrem se začíná jakoby nanečisto, úřad postrádá elementární paměť a směřuje tak odnikud nikam.
Stále znovu, stále jinak
Tato diskontinuita kulturní strategie, která způsobuje nepaměť, má pro českou kulturu devalvující účinky. Vybavte si třeba poslední dekády a ne-vztah ministerstva například vůči Národnímu divadlu a přežívání Státní opery jako jeho součásti. Ministerstvo rozhodne, že se v jeho instituci „cosi“provede, ředitel vykoná, přijde další ministr a ředitele odvolá, protože vykonal, co dostal zadáno vykonat. A takhle s naším úřadem žijeme. Mi- nisterstvo přece nemá řešit, kdo kde bude mávat taktovkou a kdo a jak bude spravovat Národní divadlo či Národní galerii. Nemá řešit personálie, ale vytvářet přirozené a inspirativní prostředí pro umělecké výkony a kulturní služby.
Opravdu systémový problém představuje kulturní politika státu. Vláda přijala dokument s platností do konce roku 2020. Kdo kdy slyšel o jeho prioritách a jeho důsledcích pro kulturní infrastrukturu, legislativu, dotační programy, umění a koneckonců pro občany? Vládní prohlášení deklaruje nutnost přijmout zákon o kultuře, ale v samotné politice se z toho vycouvalo. Obdobné je to se zákonem, který by umožnil transformovat příspěvkové organizace, aby umělecké a kulturní instituce mohly normálně žít. Co je tady špatně, víme už dvacet let a není třeba dělat další analýzy. To, jak minister- stvo ustupuje od svých záměrů a svým institucím podráží nohy, je značně depresivní.
Zákony provoz neusnadňují
V legislativě jsou žádoucí i další změny: umělecké ústavy potřebují jiné podmínky než zákoník práce, chybí nám i takový evropský standard, jako je status umělce coby profese. A když nás už parlament obšťastní něčím prospěšným, jako je možnost nové právní subjektivity, tak už nám třetí rok dluží podmínku, která by umožnila vymoženost uvádět bezproblémově do praxe.
O to všechno by se mělo ministerstvo starat především, a ne na prvním místě své kulturní politiky deklarovat nutnost dbát o svou identitu tím, že budeme důstojně slavit výročí. Všude v Evropě je kulturní kompetence veřejné správy řešena tak, že od vlády po radnice jsou ustaveny oborové rady, které se na správě věcí kulturních přímo podílejí. U nás tento institut schází, a proto se může klidně stát, že si nikdo ani nepovšimne, že z rozpočtu programu Kreativní Evropa jsou dvě třetiny určeny pro masmédia a jen jedna třetina pro živé umění a kulturní dědictví. Přitom všechny modely kreativního sektoru ukazují, že právě živé umění je jeho přirozeným generátorem.
Proč by taková marginálie stála za zmínku či za kritickou reflexi, není-li předmětem veřejné a odborné diskuse ani kulturní politika státu! Dnes se mi veřejně diskutovat nechce, neb nevybíravé útoky proti „pražské kavárně“explicitně vyvolávají až nenávist vůči vlastní kultuře. A tady by ministerstvo, pokud by bylo silným úřadem, mělo říci hlasité slovo. Umění bývá odvislé od osobností, úřady naopak od neosobností. My si už můžeme jen sázet na to, zda to slunko vyjde, či zapadne.