Obtížné hledání ústavního ideálu
namickými limity, jež, jak podotkl profesor Aleš Gerloch, nejsou neměnné, ale podléhají procesu dotváření a přetváření, neboť úprava ústavních poměrů vycházející z relativní ideality záměru a přetavená v normativitu psané ústavy je neustále konfrontována s realitou společenského vývoje.
O nestejnosti ústavy jako hlavního psaného textu českého práva a faktického ústavního pořádku není sporu. Tato nestejnost je sice přijímána jako fakt, ale o jejím obsahu se vedou debaty, jež budou s blížící se sérií voleb a pod vlivem událostí na světové scéně sílit a přinášet závažné dopady.
Je dáno to, co je psáno?
Domnívám se, že závažnost této kritické fáze našeho ústavního vývoje je ještě umocňována infekčním vlivem konfliktů, které pramení v samé podstatě postfaktické společnosti. Otevřeně řečeno: jako bychom dávali najevo, že ne vše, co považujeme za součást ústavního pořádku z hlediska fakticity, musí být také psáno, ale jako bychom zároveň naznačovali, že možná naopak část toho, co je v ústavě psáno, z faktického pohledu její součástí není.
Pokud se ale naše úvahy ubírají tímto směrem, ocitáme se skutečně v „dakarských“podmínkách. Baumanovy představy o tekuté modernitě, které připomněl ústavní odborník Petr Mlsna, jako by se nám zhmotňovaly před očima.
Hovoříme-li o dynamice vývoje společnosti, máme na mysli objektivní procesy, které se řídí řadou přirozených i uměle formovaných faktorů. Mluvíme-li o právu, natož potom o právu ústavním, a překročíme-li jeho syntetickou povahu, můžeme se ocitnout nejen v přirozeně lepším, organičtějším a vývoji lépe odpovídajícím prostředí, ale stejně snadno také v neuchopitelném světě, kde se pravidla stávají „nepravidly“. Zjednodušeně: může se nám stát, že nejen přestaneme vědět, „co je psáno“, ale též chápat, co skutečně platí a proč platí to a ne ono.
Plasticky to ukazoval na kritice stavu civilního soudního procesu místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. Osobně se domnívám, že občanské soudní řízení se v dnešní legislativní podobě stalo v některých ohledech příkladem oportunistické praxe, kdy bernsteinovskou rétorikou řečeno – cesta je vším a cíl, tedy spravedlivý a rychlý rozsudek. ničím. To ovšem zajisté není záměr vyjádřený jedním ze základních ústavních principů, jímž je právo na spravedlivý proces. Jeho praktické dopady na konferenci důkladně rozebral ústavní soudce Tomáš Lichovník.
Na příkladech ze sféry trestního práva předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra podrobil kritice některé aspekty, jež opět plynou z konfrontace právní úpravy s ústavními východisky. Jedná se třeba o prosakující nedostatek respektu k principu presumpce neviny. To je přece zřetelný princip ústavní, jehož projekce v jednoduchém právu nemá být žádným „pilníkem na mříže“, ale stejně tak nemá a nesmí být převracen naruby a v jakémsi svatém nadšení pro exemplaritu používán jako politický instrument.
Už ani ústavní experti a špičky justice se neumějí shodnout, co se v ústavním systému smí a co už ne. Může se nám stát, že nejenže přestaneme vědět, co je psáno, ale též chápat, co skutečně platí a proč platí to a ne něco jiného
Autor je zakladatelem diskusních projektů Pražské právnické jaro a Pražský právnický podzim