Dvojí výstřel a pokaždé vedle
I když pražské Švandovo divadlo sází na dobře vyprofilovanou dramaturgii, v případě posledních premiér šláplo vedle. Jak představení Slušný člověk, tak Peníze působí příliš rozpačitě.
vandovo divadlo dnes, spolu s Divadlem pod Palmovkou, představuje dobře dramaturgicky vyprofilovanou, městem zřizovanou pražskou scénu. Ve velkém sále uvádí tituly z širšího žánrového spektra, studiový prostor nabízí náročnější, experimentálnější tvorbu. Samotné inscenační výsledky už však bohužel s touto šikovně postavenou dramaturgií tak úplně ruku v ruce nejdou – představením se jen málokdy daří překročit hranice průměru. Důkazem mohou být i poslední dvě premiéry: adaptace novely Karla Čapka Obyčejný život hraná pod názvem Slušný člověk a hry Doda Gombára Peníze uváděné ve velkém sálu.
Novela Obyčejný život je závěrečnou částí Čapkovy „noetické trilogie“. Líčí, převážně v ich-formě, jeden obyčejný život zaměstnance drah, jehož obyčejnost a nezajímavost je však ve druhé části zpochybňována odlišnými verzemi.
Autorka adaptace a režisérka Martina Krátká v inscenaci vměstnává Čapkův text do sedmdesáti minut. Prvních padesát přitom zabírá hrdinova původní verze životního příběhu. Má monologický ráz a Miroslav Hruška jako protagonista v ní volí ztišený, usebraný projev. Krátká nicméně temporytmickými změnami a retrospektivami ráz produkce, který by spíš odpovídal literárnějšímu Divadlu Viola, oživuje a zdivadelňuje.
Inscenaci se daří v jednotlivostech – například v režisérčině schopnosti nahodit herecké figury, jakou je třeba fachidiotský Přednosta Marka Pospíchala zaníceně obdivující křivky lokomotiv. Jako celek však příliš nefunguje.
Její stopáž silně omezuje patřičné navození atmosféry obyčejnosti života, předvedení jednotlivých výjevů z hrdinova života je příliš rychlé a zkratkovité. Po celou dobu navíc jako by se nám vnucovala otázka: proč toto vyprávění vlastně sledujeme a jaký je – tady a teď – smysl tohoto přetlumočení Čapkova díla?
Druhá část inscenace, která nechává v dialogu s hrdinovým původním já zaznít odlišnější verze železničářova života, působí sice divadelněji, alternativní hlasy jsou však zbytečně jednostranné, negativistické a kýžená polyfonie možností člověka se tak výrazně zužuje.
Slušný člověk je spíše inscenační črtou. A nelze se navíc vyhnout pocitu, že režisérka si při převodu Čapkovy novely nevybrala ten nejvhodnější klíč.
Dvousečná hra
Uvedením Peněz Doda Gombára – též uměleckého šéfa Švandova divadla – navazuje smíchovská scéna na předchozí nastudování textů oceněných v dramatické soutěži Aura-Pontu.
Peníze by se daly nazvat dobře udělanou současnou hrou. Jde o dvousečné označení. Gombár umí napsat svižné, z reality dobře odposlouchané dialogy, umí postavit dramatickou situaci, vytvořit výstižné lidské typy a hru složit kompozičně přitažlivým, nelineárním způsobem tak, aby se osudy postav společně protnuly až v závěrečné scéně. Zároveň jde ale o hru, která nás příliš ničím nepřekvapí, působí až příliš povědomě a sděluje až příliš obecné, banální pravdy.
Inscenace Mikoláše Tyce má dva charakteristické rysy: přiznává divadelnost produkce a hru zgroteskňuje. Divák je neustále upozorňován, že jde o divadlo: výstupy se převážně odehrávají v náznakové kovové konstrukci, kterou sami účinkující v průběhu inscenace přemisťují na různámísta jeviště. Herci také předčítají scénické poznámky, skupinově se v předem dané choreografii po- hybují po scéně a režisér také hned na úvod zařazuje úryvek ze závěrečné scény. To vše, podporováno vířivou hudbou Jiřího Hájka, má za cíl navodit dojem theatra mundi, ve kterém postavy žijí, světa směšného, bláznivého, chaotického.
Prosté sdělení na závěr
Herci komicky obtahují (už tak povětšinou směšné) charaktery figur různými fóry a fórky je „prodávají“– a diváci na to také náležitě vstřícně reagují. Jde o přístup, který však zároveň válcuje jemnější polohy textu, uhlazuje jej do nivelizovaného proudu samostatných výstupů, ze kterých se nějaké sdělení prakticky vytrácí.
Nicméně v okamžiku, kdy už se zdá, že inscenace dospěje k závěru, Tyc zdůrazní apokalyptický monolog postavy jménem Miško Láska o tom, že „Láska už nemá sílu, ztrácí ji... A bez Lásky nebu- de už svět světem, utopí se v ohni“, po kterém následuje finální hektický výstup s tragickou, ale i optimistickou pointou. Ten dovede inscenaci k prostému a jasnému sdělení. Poslání bylo divákům předáno – třeba ovšem říct, že Gombárův text by si zasloužil přece jen odstíněnější přístup.
Karel Čapek: Slušný člověk
Autor je divadelní kritik