A Milan Knížák opět promluvil
Je překvapivé, kolik ve veřejném prostoru operuje lidí, na které dobře sedne označení psychiatrický pacient. Někdo už to tak má, že se cítí zneuznaný a má potřebu na sebe upozorňovat. Bohužel čím chorobnější výroky takoví jedinci pronášejí, tím většího zájmu se jim dostává. Stačí napsat, že „mě tajně miluje ministr zahraničí a mstí se na mém muži“, a místo odeslání dotyčné autorky na pozorování je tu kauza. Stačí napsat, že ředitel Národní galerie bere horentní odměny, pak doplnit, že jsem to někde četl, ale nevím kde, a rázem se takový hlasatel ze zapomnění propracuje do médií.
Milan Knížák je stále zmítán nenávistí k tomu či onomu. Jiří Fajt je pro něj čert s kopytem jen z toho prostého důvodu, že jej vystřídal a daří se mu. Knížák se sice hodně snažil, aby se tak nestalo, ale dnes má vcelku nulový politický vliv. Jeho specialitou je, že to, co prováděl sám, vytýká druhým. To on zdecimoval Národní galerii, umrtvil ji a proměnil v provinční instituci, která žádné partnery nezajímala.
Nikdy se jako výkonný umělec ředitelem takové instituce neměl stát a také by jej žádní odborníci do jejího čela nezvolili. Nesplňoval ani požadované vzdělání, žádné vysokoškolské studium nedokončil, a přesto tak rád obviňuje druhé z neodbornosti. Vykládá, jak se pro NG obětoval a nebyl dostatečně zaplacen, a tak bude dobré připomenout si, že za své angažmá vděčí odpornému vynálezu domácí politiky, tzv. opoziční smlouvě a paktování ČSSD a ODS, kde měl tehdy přímluvce v osobě Václava Klause. Když se v roce 1999 konalo výběrové řízení, komise složená z větší části z odborníků doporučila na post ředitele NG kunsthistoričku Dagmar Šefčíkovou, Knížák figuroval na čtvrtém místě. Tehdejší ministr kultury, sociální demokrat Pavel Dostál, obdržel ovšem jiné zadání, a tak dle pokynů vyhlásil nové řízení, o jehož výsledku pak rozhodovali především ministerští úředníci a ti už vyhověli.
Jiří Fajt je ve funkci necelé tři roky a jen nesoudný člověk tvrdí, že restart NG se mu nepodařil. Umí sehnat peníze na velké výstavy, po kterých domácí návštěvníci marně léta bažili, a přivádí do galerie umělce, za kterými jezdí publikum i z jiných zemí. A vůbec není důležité, jak komu které dílo nebo instalace sedí – o věci se mluví, píše, budí po všech stránkách pozornost. Zadupanému podniku se vrací renomé a stává se partnerem pro evropské instituce. Zvlášť tohle zvládnout bylo po Knížákově aroganci, s níž jednal, a ignoraci všeho a všech hodně těžké. Nesmyslné odmítání zápůjček NG poškozovalo, jako třeba ostudná záležitost s Kupkovou Dvoubarevnou fugou, která nesměla jet na výstavu Zrození abstrakce vMusée d’Orsay, i když restaurátoři řekli, že pouze potřebuje určitý režim převozu. V Paříži chtěli dílo na plakát výstavy, což by byla skvělá reklama.
Nová éra začala výstavou věnovanou Henrimu Rousseauovi, která jej objevně srovnávala s dalšími umělci. Také Fajtova expozice Karla IV. byla velkým úspěchem a blížící se retrospektiva Gerharda Richtera je v našich poměrech skutečnou událostí. Možná gumový člun „povrchního umělce Aj Wej-weje“smrdí gumou, jak tvrdí Knížák, ale proti tomu, čím léta zapáchala Národní galerie, je to svěží vánek.