Smysl toho všeho je utopen
Neurčitý čas, jakási krajina. Nejspíš blíže neidentifikovatelný postsovětský prostor, nad nímž faktickou, správcovskou moc drží Rusové. Průmyslová oblast, v níž je továrna na zpracování ryb, ale také ropný průmysl. Těžba síry. Také ovšem, v románu blíže nevysvětlená, „parabolická anténa pro komunikaci s mimozemšťany“. Ekologicky devastované území. V titulním jezeře ubývá vody, která navíc vyvolává ekzémy a nevolnosti. (...)
V tomto prostředí, konkrétněji v rybářské vesnici, vyrůstá hlavní postava knihy – chlapec Nami, o něhož se starají prarodiče, proto- že matka zmizela kamsi mimo vesnici a otec je neznámý. Namiho románová pouť prostorem a časem je variací na výchovný román na půdorysu antiutopie, která však v Jezeře má, jako ostatně téměř každá dystopie, reálný předobraz, jemuž tvůrce pak některé rysy silně zvýrazní a domyslí je. V tomto ohledu Bellová vykreslila představitelný prostor kdesi na Východě; vysychající jezera s vraky lodí, zamořené oblasti, alkoholismus, rozpadlé rodiny. (...)
Avšak jakmile se do Jezera ponoříme a tážeme se, proč se v něm vlastně vyskytuje to či ono, proč se v něm nachází tato nebo tamta věta či situace, zjišťujeme jednak poměrně lacinou efektnost výraziva, jednak příběhovou svévoli. (...)
Podstatnější pro tu prózu je, že Bellová šíbuje Namim, jak se jí to zrovna hodí, bez ohledu na psychologickou a sociální pravděpodobnost takových posunů. Nami je tak například z domu, v němž bydlel, vystrnaděn jakýmsi předsedou do kurníku, kde mezi slepicemi žije tři týdny, aby z ničeho nic předseda pravil: „Dávám ti svoje požehnání, vyjdi z kurníku a už se do něj nevracej.“
Ve městě, do něhož se Nami vypraví, potká zazobaného manaže- ra či bůhvíkoho jménem Johnny, který si, nevíme na základě čeho, vybere špinavého a zapáchajícího chlapce za sluhu a ten se vzápětí přirozeně pohybuje v blýskavém světě a zvládá moderní technologie s podivuhodnou rychlostí. (...)
Jezero Bianky Bellové zkrátka klame tělem. Může v „nepodezíravém“čtenáři vyvolat dojem, že drží v ruce velký a znepokojivý obraz civilizačního úpadku, že čte román „nadnárodních“parametrů. Čtivost příběhu, jeho relativní spád, maskuje vratkost myšlenkového podloží a vykonstruovanost situací, které přemisťují chlapce Namiho od jednoho pře- dělu k druhému. Namiho putování včetně úspěšného hledání matky se tu totiž vyskytuje samo o sobě a samo pro sebe. (...)
Oproti vysloveně apartním prózám Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013) je v Jezeře přesto patrný autorčin jistý umělecký posun, neboť Bellová tentokrát stvořila příběh, jehož „viditelná“rovina má aspoň určitou prvosignální naléhavost, překračující lechtivé a „interesantní“velkoměstské obrázky ze života lepší (velko)městské společnosti, které obsahují předešlé dva svazky.
Redakčně kráceno